ECLI:CZ:US:2008:2.US.1822.08.1
sp. zn. II. ÚS 1822/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 34/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 6 To 65/2007, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 T 9/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku a trest zákazu zprostředkování obchodu a služeb, zprostředkování prodeje, koupě a pronájmu nemovitostí a zákazu realitní činnosti, správy a údržby nemovitostí v délce trvání 5 let. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že dne 18. 4. 2002 jako pracovník realitní kanceláře získal podvodně od poškozené H. D. zmocnění k uzavření a podepsání kupní smlouvy na prodej nemovitosti ve vlastnictví poškozené, na základě této plné moci uzavřel dne 22. 4. 2002 kupní smlouvu mezi H. D. a M. I., nemovitost v tržní hodnotě nejméně 14.548.460 Kč prodal za částku 11.000.000 Kč, téhož dne podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a částku 11.000.000 Kč použil pro svou potřebu.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť právní závěry, k nimž soudy dospěly, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomuto stavu vedlo rozporné a neúplné hodnocení důkazů, provedené již soudem prvního stupně, a tyto rozpory podle stěžovatele neodstranily ani soudy vyšších instancí.
Konkrétně stěžovatel namítal, že jeho podvodný úmysl je prokazován pouze svědeckou výpovědí poškozené H. D., z níž soudy dovodily, že plná moc jí byla stěžovatelem "podstrčena" k podpisu společně s dodatkem ke smlouvě o správě nemovitosti. Nepřímými důkazy jsou podle stěžovatele výpovědi nájemců bytů, z nichž někteří platili H. D. nájemné i po prodeji domu. Skutečnost, že poškozená od většiny nájemců nepožadovala nájemné, však naopak svědčí podle stěžovatele ve prospěch jeho tvrzení, že dům prodal s vědomím poškozené.
Na jedné straně tak má stát výpověď stěžovatele, že byl k prodeji domu zmocněn poškozenou, která je podporována písemnou plnou mocí podepsanou poškozenou a nepřímo výpověďmi nájemců bytů, na druhé straně je podle stěžovatele svědecká výpověď H. D., že plnou moc nepodepsala a pokud ano, učinila tak nevědomě, neboť v té době trpěla oční vadou.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, která z hlediska práva na spravedlivý proces reflektuje důkazní situaci, kdy existuje jediný usvědčující důkaz. Stěžovatel zejména upozornil, že podle judikatury Ústavního soudu musí být v takových případech věnována pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu, přičemž i přesto by měly orgány činné v trestním řízení vyvinout úsilí, aby byl jediný důkaz podpořen alespoň nepřímými důkazy. Nalézací soud proto podle stěžovatele pochybil, pokud nedoplnil důkazy o posudek soudního znalce, kterým by bylo objasněno, zda poškozená byla při vadě zraku schopna zjistit rozdílný rozsah a obsah dodatku ke smlouvě a plné moci.
Stěžovatel má rovněž za to, že z žádného důkazu nevyplývá, že by "dům prodal s vědomím, že kupující sjednanou kupní cenu nezaplatí a prodávající proto bude způsobena majetková škoda velkého rozsahu". Skutečnost, že stěžovatel před soudem doznal, že mu kupující sjednanou kupní cenu zaplatil (stěžovatel tak měl učinit pod nátlakem), nezbavovala soudy povinnosti přezkoumat všechny okolnosti, za nichž měl stěžovatel kupní cenu přijmout. Za této situace měly obecné soudy podle stěžovatele zjišťovat, zda M. I. vůbec disponoval částkou 11.000.000 Kč v době, kdy ji měl stěžovateli vyplatit.
Stěžovatel se v této souvislosti navíc domnívá, že výpovědi svědků A. a M. I. stran předání kupní ceny byly soudem při hodnocení deformovány, neboť z nich nalézací soud dovodil, že stěžovatel měl předem připraven úmysl poškozenou podvést.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Poté, co Ústavní soud konfrontoval tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti s odůvodněními napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele stran extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a z něho dovozenými právními závěry, resp. tvrzení týkající se deformace důkazu v rámci jeho hodnocení.
Ústavní soud se proto soustředil na to, jakým způsobem nalézací soud zachytil v odůvodnění obsahy jednotlivých důkazů, co z těchto důkazů vyvodil jednotlivě i v jejich souhrnu a zda právní závěr o vině stěžovatele koresponduje s hodnocením důkazů. Přitom platí, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby tento přezkum prováděl stejně podrobně, jako to před ním již učinil soud odvolací, případně dovolací.
Ústavní soud se domnívá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích velmi zevrubně vylíčily, jaké důkazy byly provedeny a jakým způsobem byly hodnoceny. Po seznámení se s tímto hodnocením Ústavní soud konstatuje, že je považuje za logické, nevykazující extrémní rozpory.
Především nelze akceptovat interpretaci důkazního stavu předestřenou v ústavní stížnosti stěžovatelem, totiž že jeho vina je prokazována pouze výpovědí poškozené. Naopak v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zachycena celá řada nepřímých důkazů, na které v hodnocení odkázal jak nalézací soud, tak soud odvolací. Ústavní soud namátkou vybírá výpovědi svědků S. a S., v nichž se podává, že poškozená je opakovaně informovala o tom, že dům prodat nechtěla a naopak jejich informacím o prodeji dlouhou dobu nevěřila. Dále z výpovědi zaměstnankyně finančního úřadu vyplynulo, že na výzvu k úhradě daně z převodu nemovitosti poškozená odpověděla, že žádný převod nemovitosti nerealizovala. Několik svědků potvrzovalo dlouhodobé záměry poškozené s nemovitostí, které vylučovaly jejich prodej. Ze seznamu přijatých plateb nájemného a odeslaných plateb za energie, pojištění domu atd. pak vyplývá, že poškozená nadále - i po prodeji realizovaném stěžovatelem - jednala jako vlastník nemovitosti, což bylo potvrzeno například i informací plynoucí z dopisu ze dne 27. 8. 2005, podle níž poškozená ještě dne 19. 10. 2004, tj. více jak dva roky po prodeji, stěžovateli svěřila částku 245.000 Kč na opravu střechy domu. Ve výpovědích několika svědků se podává, že poškozená naopak podnikala prostřednictvím advokátní kanceláře právní kroky k vymožení dlužného nájemného, takže i z těchto nepřímých důkazů je evidentní, že neměla úmysl dům prodat a naopak jednala jako její vlastník.
Pokud by stěžovatel toliko realizoval úmysl poškozené, bylo by naprosto nelogické jeho počínání, kdy po prodeji domu sám poškozené zasílal část plateb. Ústavní soud se i zde zcela ztotožňuje s hodnocením obecných soudů, že šlo o strategii směřující k "uklidnění" poškozené a jejího přesvědčení, že se nic neděje.
Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy měnil výpovědi - zatímco v odvolání například tvrdil, že neví, z čeho nalézací soud dovodil důvěru poškozené k jeho osobě, v řízení před nalézacím soudem měl sám výslovně vypovědět, že poškozená k němu chovala důvěru, seznamovala ho se vším, co se týkalo její rodiny atd. V této souvislosti nelze přehlédnout, že rovněž v ústavní stížnosti stěžovatel interpretuje některé skutečnosti nově, například když teprve před Ústavním soudem tvrdí, že přijetí kupní ceny doznal pod nátlakem.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu