ECLI:CZ:US:2008:2.US.183.08.1
sp. zn. II. ÚS 183/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 To 120/2007, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 48 T 6/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 18. 1. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho základní práva. Stěžovatel uvedl, že podal ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, které současně napadl dovoláním. Ústavní soud dotazem u Městského soudu v Praze ověřil, že stěžovatel dovolání skutečně podal.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita.
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Stěžovatel tak zřejmě postupoval z důvodu procesní opatrnosti (s ohledem na omezenost dovolacích důvodů). Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř). To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena (kromě rozhodnutí nyní napadených) i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by připustil možnost rozhodnout o ústavní stížnosti před rozhodnutím o dovolání, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a to včetně posuzování interpretace dovolacích důvodů, mimo rámec ústavního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj