ECLI:CZ:US:2008:2.US.1859.07.2
sp. zn. II. ÚS 1859/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodým a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 2 As 93/2006-84, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2006, č. j. 10 Ca 112/2006-43, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 12. 5. 2006, č. j. KUJCK 9261/2006/ODSH/01, a rozhodnutí Magistrátu města Českých Budějovic ze dne 27. 1. 2006, č. j. Spr. přest. D 6106/05 Kol., za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje, a Magistrátu města České Budějovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Tvrdí, že správní orgány i soudy jejich vydáním, a také jejich nedostatečným zdůvodněním, porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Dále tvrdí, že rozhodnutí nereflektují čl. 1 Listiny, který vymezuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisového materiálu, obsahu napadených rozhodnutí, jakož i textu ústavní stížnosti samotné, vyplynul následující dějový rámec případu. Správní orgán - Magistrát města České Budějovice - vedl proti stěžovateli přestupkové řízení, v němž jej na základě provedeného dokazování shledal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v příslušném znění (dále jen "přestupkový zákon"). Stěžovatel přestupek spáchal tím, že dne 7. 10. 2005 při jízdě osobním automobilem porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých souvisejících zákonů, v příslušném znění (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), protože nepřizpůsobil chování situaci v provozu na pozemní komunikaci, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích stanovených zákonem, nedodržel bezpečnou vzdálenost od vpředu jedoucího motocyklu Kawasaki, a při přejíždění z levého do pravého jízdního pruhu do něj narazil. Tím způsobil dopravní nehodu, kterou byl povinen neprodleně hlásit policistovi. Za přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit státu náklady spojené s přestupkovým řízením ve výši 2 500 Kč.
K odvolání stěžovatele přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský úřad Jihočeského kraje. Odvolací orgán jej toliko formálně změnil s tím, že výrok je nepřehledný, nesprávně formulovaný, obsahuje argumenty nesouvisející se skutkovou podstatou a naopak postrádá konkrétní popis skutkové podstaty přestupku, zejména vymezení příčinné souvislosti. Ve věci samé pak rozhodl shodně o vině stěžovatele i uložené sankci. Dospěl k závěru, že stěžovatel nevěnoval situaci v provozu takovou pozornost, jakou vyžadovala, a při přejíždění do vedlejšího pruhu se přiblížil vpředu jedoucímu motocyklu na takovou vzdálenost, kterou nelze považovat za bezpečnostní. Posléze najel do zadního kola motocyklu, čímž zapříčinil jeho nestabilitu a následný pád. Odvolací orgán se dále vypořádal s otázkou zavinění a okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu a výše sankce. V odůvodnění též reagoval na jednotlivé námitky stěžovatele.
Proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že řízení před správními soudy netrpělo vadami, ani nebyla porušena ustanovení o řízení. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně a správně na základě řádně provedeného důkazního řízení a byly též učiněny adekvátní právní závěry.
Stěžovatel neuspěl ani s následnou kasační stížností, jíž namítal nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci, dále vady správního řízení a nepřezkoumatelnost předchozího rozhodnutí. Žádný z těchto stížnostních důvodů podle Nejvyššího správního soudu naplněn nebyl. Tvrzená nepřezkoumatelnost nemohla obstát v konfrontaci s obsahem spisu; krajský soud se vypořádal jak s námitkami ohledně zranění řidiče motocyklu, tak s rolí dalšího automobilu, které bylo dle stěžovatele do nehody zapojeno, logikou počínání jeho řidiče, jakož i významem poškození ráfku předního kola motocyklu. Nedostatek spočívající v tom, že na základě odvolání podaného stěžovatelem odvolací orgán zahrnul do rozhodnutí i výrok týkající se řidiče motocyklu, nemohl mít dle Nejvyššího správního soudu žádný dopad do sféry práv stěžovatele, neboť relevanci mohlo toto pochybení mít leda ve vztahu k řidiči motocyklu. K výhradám ohledně znaleckého posudku Nejvyšší správní soud připomněl stěžovatelovo prohlášení učiněné ve správním řízení, že se spisovým materiálem byl seznámen a nevznáší proti němu žádné připomínky. Nenavrhl ani zpracování revizního znaleckého posudku, ani nevyužil možnosti nechat si zpracovat posudek vlastní. Stěžovatelův výklad povinnosti správních orgánů vyhledávat a opatřovat si důkazy Nejvyšší správní soud odmítl s tím, že zcela logicky není třeba pokračovat v pořizování dalších podkladových materiálů za situace, kdy o skutkových okolnostech nejsou důvodné pochybnosti a ani účastníci nemají žádné důkazní návrhy. Žádné pochybení Nejvyšší správní soud nezjistil ani ve vztahu k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel ale s tím, jak bylo o jeho jednotlivých procesních prostředcích rozhodnuto, spokojen není. Domnívá se, že došlo k porušení zákonnosti a základních zásad přestupkového řízení, zejména pak zásady in dubio pro reo. Tvrdí, že i když v jeho záležitosti existovalo více možných výkladů skutkového děje, správní orgány i soudy přijaly za jediný správný ten, podle kterého narazil zezadu do motocyklu, čímž způsobil dopravní nehodu. On sám je toho názoru, že do motocyklu nenarazil, ale ten dopadl na jeho automobil, a to poté, co pravděpodobně narazil do vpředu stojícího vozu Pickup. Srážce s motocyklem pak již stěžovatel nemohl zabránit. Stěžovatel odmítá charakterizování této výpovědi jako spekulativní, když naopak za spekulativní považuje skutkový děj konstruovaný správními orgány, založený "...pouze na výpovědi řidiče motocyklu a znaleckém posudku". Znalecký posudek dle jeho názoru navíc vykazoval zásadní vady. Znalecké závěry jsou v rozporu s poškozením stěžovatelova vozidla, ale též s poškozením motocyklu, konkrétně deformací ráfku jeho předního kola. Závěr znalce, že "náraz do vpředu jedoucího vozidla nelze jednoznačně potvrdit", podle stěžovatele znamená a je nutno jej vykládat tak, že jej nelze ani vyvrátit. Upozorňuje na jednání řidiče zmiňovaného vozu Pickup, který vyčkával více než jednu hodinu na příjezd policie jen proto, aby jí sdělil, že nehodu neviděl a nic neví, pouze slyšel ránu, avšak k nárazu do jeho vozu nedošlo. Dále poukazuje na povahu zranění řidiče motocyklu, který si stěžoval na bolestivě naražený rozkrok, aniž by však bylo nutné lékařské ošetření. Vozidlo Pickup pak nebylo policií vůbec ohledáno. Všechny tyto okolnosti dle stěžovatele posilují věrohodnost jeho verze průběhu nehodového děje (náraz motocyklu do vozidla Pickup a jeho následný pád na kapotu stěžovatelova automobilu). Každopádně existuje vícero možných výkladů případu a za této situace měly správní orgány i soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Konečně stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvé instance a vady rozhodnutí odvolacího (rozhodnutí o stěžovatelově odvolání obsahuje též výrok týkající se řidiče motocyklu).
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku, kde se s nyní vznášenými námitkami již jednou dostatečně vypořádal. Žádný důvod pro revizi závěrů tam vyslovených nevidí, sféra základních práv stěžovatele nemohla být nikterak dotčena. Nejvyšší správní soud navrhl ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout. Na důvody rozhodnutí svého, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odkázal i Krajský soud v Českých Budějovicích. Státní moc byla v posuzovaném případě dle jeho názoru uplatněna v mezích daných zákonem. V rozsudku se řádně zabýval všemi uplatněnými žalobními námitkami a své závěry zdůvodnil. Taktéž navrhuje odmítnutí stížnosti. Své vyjádření předložil taktéž Krajský úřad pro Jihočeský kraj. Jednotlivé stížnostní námitky rozebral obsahově shodně, jak to učinil již napadeném rozhodnutí, a uzavřel, že stěžovateli bylo v řízení umožněno v mezích procesních pravidel realizovat veškerá svá práva a žádného jejich porušení ve vztahu ke stěžovateli si není vědom. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Magistrát města České Budějovice sdělil, že se k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat nebude.
Ústavní soud se zabýval návrhem v rozsahu stěžovatelem vymezeném a dospěl k závěru, že není opodstatněný.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.
Stěžovatel staví svou stížnost na výhradách vůči skutkovým zjištěním učiněným v řízení. Jeho námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou ovšem zcela shodné s tím, co namítal již v odvolání, ve správní žalobě a posléze kasační stížnosti; teorie stěžovatele, že příčinou nehody byl náraz motocyklu do vpředu stojícího (či pomalu jedoucího) automobilu, je jádrem jeho nynější stížnostní argumentace a tvořila též podstatu předchozího přezkumu. Se všemi výhradami se napadená rozhodnutí podrobně vypořádala, a to s uvedením zcela konkrétních faktů, které výtky uplatňované stěžovatelem vyvrací. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je evidentní, že se pečlivě zabývala povahou poškození automobilu stěžovatele, deformací předního kola motocyklu, významem eventuelního poškození vozidla Pickup a "podezřelého" chování jeho řidiče pro hodnocení odpovědnosti za dopravní přestupek, jakož i tím, na co že vlastně lze usuzovat z povahy zranění řidiče motocyklu (zejm. str. 15 a 16 odůvodnění rozsudku krajského soudu, resp. str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Z pohledu Ústavního soudu byly v řízení vyhodnoceny důkazy zajištěné na místě dopravní nehody, výpovědi zúčastněných osob a zpracovaný znalecký posudek, přičemž skutková zjištění byla adekvátně právně hodnocena. Dle zásady "in dubio pro reo" samozřejmě není důvod postupovat v situaci, kdy jedinou pochybností o skutkovém ději je ničím nepodložená teorie obviněného stojící proti uzavřenému řetězci důkazů a obviněný je také jediný pochybující.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele se sestává z pouhého výčtu článků Listiny a Ústavy, na který navazuje jen polemika se závěry napadených rozhodnutí. Hodnocení důkazů je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze výjimečně, a to v případě, shledal-li by extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a vyvozenými právními závěry. Tak tomu ovšem v daném případě není. Opakovaně prověřený a transparentně odůvodněný závěr, že souhrn těchto důkazů přesvědčivě popírá verzi nehodového děje nabízenou stěžovatelem, nemá Ústavní soud s odvoláním na svou konstantní judikaturu z pozice garanta ústavnosti důvod zpochybňovat. Přijaté závěry jsou pečlivě vyargumentovány a výhrady stěžovatele proti nim se navíc nesou v rovině pouhých hypotetických úvah a obecného nesouhlasu, což ovšem neústavnost napadených rozhodnutí nemůže založit. To platí konečně i o stanovisku k námitce vad rozhodnutí odvolacího správního orgánu v tom směru, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele obsahuje též výrok týkající se přestupku řidiče motocyklu. V tomto směru lze okázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu (str. 5 odůvodnění), podle něhož se toto pochybení nemohlo právní sféry stěžovatele nijak dotknout; Ústavní soud k tomu dodává, že tím spíše nedostatek míjí sféru práv ústavních. Stížnostní námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvé instance taktéž nemůže mít žádnou relevanci, když z tohoto důvodu předmětné rozhodnutí měnil odvolací orgán, čímž vadu napravil.
Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, resp. právo na automatickou garanci úspěchu v řízení. Sleduje jen zajištění takového jeho rámce, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelova námitka porušení čl. 90 Ústavy je pak zcela nepřípadná. I když s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze dovozovat, že garantují základní práva či svobody, neboť jejich obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů.
Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu