ECLI:CZ:US:2008:2.US.1876.08.1
sp. zn. II. ÚS 1876/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti rozsudkům Okresního soudu v Kladně ze dne 4. května 2006 č. j. 8 C 191/2005-130 a Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2006 č. j. 26 Co 367/2006-150, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a J. H., právně zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, se sídlem Kladno, Váňova 3180, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 28. července 2008, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel má zato, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem, konkrétně obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy pominuly jeho tvrzení, že vedlejší účastnice bez vědomí stěžovatele falšovala jeho podpisy na žádosti o zápis do katastru nemovitostí ze dne 2. února 2000, na žádosti o vydání stavebního povolení ze dne 5. května 1997 a na návrhu na kolaudaci stavby ze dne 29. června 1999. Stejnou námitku uplatňuje i vůči svému tvrzení, že je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, k čemuž doložil žádost o vydání stavebního povolení ze dne 5. května 1997 a návrh na kolaudaci skladu druhotných surovin ze dne 29. června 1999, z nichž je jako vlastník a posléze i stavebník uveden pouze stěžovatel. V prvním dokumentu je navíc podle stěžovatele uvedeno, že bude z vlastních prostředků hradit předpokládané krytí nákladů ve výší 500 000 Kč.
Dále stěžovatel vytýká obecným soudům, že nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení výslechu Z. V., aniž by toto neprovedení jakýmkoliv způsobem odůvodnily. Stěžovatel v tvrzeném opomenutí důkazu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nakonec stěžovatel ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím tvrdí, že právní závěr obecných soudů, podle něhož je vedlejší účastnice podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální jedné poloviny v ústavní stížnosti dále specifikovaného skladu druhotných surovin, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, pročež je dán důvod k jejich zrušení. Ústavní stížností v této souvislosti dále brojí proti nesprávným právním závěrům, že se na stavbě podílel stěžovatel společně s vedlejší účastnicí a že vedlejší účastnice investovala do stavby předmětného skladu částku přesahující 500 000 Kč. Naopak nesouhlasí se závěrem obecného soudu, že nebylo prokázáno, že vedlejší účastnice zakoupený stavební materiál použila k jiným účelům.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně vedený pod sp. zn. 8 C 191/2005.
Vedlejší účastnice, bývalá manželka stěžovatele, se žalobou na určení, jež byla doručena Okresnímu soudu v Kladně dne 21. července 2005, domáhala určení, že je podílovým spoluvlastníkem ve výši ideální jedné poloviny skladu druhotných surovin bez čísla popisného či evidenčního na parcele st. 1132, zapsané na LV č. 1282 pro katastrální území Velvary, obec Velvary, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Slaný. Vlastnické právo stěžovatele k předmětné nemovitosti bylo zapsáno na příslušný list vlastnictví na základě kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu ve Velvarech ze dne 4. srpna 1999. Stěžovatel byl jako jediný stavebník uveden na kolaudačním rozhodnutí, které bylo podkladem pro příslušný vklad vlastnického práva. V době výstavby předmětné nemovitosti byli stěžovatel i vedlejší účastnice manželé, jejich bezpodílové spoluvlastnictví ale bylo zrušeno v roce 1996. Okresní soud v Kladně považoval za prokázané, že z okolností stavby a účasti obou účastníků na stavbě vyplynulo, že nemělo jít pouze o stavbu ve vlastnictví stěžovatele, nýbrž že byla stavěna jako společná. Při svém rozhodnutí vycházel v první řadě z právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož není pro nabytí vlastnického práva k nově zhotovené stavbě rozhodné, zda je stavebník (osoba provádějící stavbu) rovněž stavebníkem ve smyslu správního práva, tedy zda stavebník žádal o vydání stavebního povolení, zda bylo na jeho jméno vydáno stavebního povolení a zda je uveden jako stavebník v kolaudačním rozhodnutí. Dále soud mj. vycházel z existence druhého kolaudačního rozhodnutí, jež bylo vydáno na jméno stěžovatele i vedlejší účastnice a bylo vydáno se stejným číslem jednacím a datem, z výpovědí svědků, kteří na stavbě pracovali, z nichž soud zjistil, že účastníci se na výstavbě podíleli oba, a z účetních knih vedlejší účastnice, na jejichž základě měl za prokázané, že z jejích finančních prostředků bylo investováno 501.070 Kč na výstavbu předmětné nemovitosti. Okresní soud v Kladně tedy napadeným rozsudkem ze dne 4. května 2006 vyhověl návrhu vedlejší účastnice.
K odvolání stěžovatele, jež bylo doručeno dne 2. června 2006, rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 18. října 2006 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 16. dubna 2008 č. j. 22 Cdo 899/2007-174, neboť napadané rozhodnutí neřešilo otázku zásadního právního významu.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze i Okresní soud v Kladně pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastnice v zásadě odkázala na své předchozí vyjádření v rámci řízení před obecnými soudy. Poněvadž vyjádření účastníků a vedlejší účastnice neobsahovaly žádné nové skutečnosti nebo právní závěry, nepovažoval Ústavní soud za potřebné je zasílat stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje z převážné části proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn přehodnocovat a do činnosti obecných soudů proto může zasáhnout pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Stěžovatel tvrdí extrémní rozpor mezi právními závěry obecných soudů a skutkovými zjištěními. Takovýto rozpor ale Ústavní soud v dané věci neshledává. Obecné soudy se v dostatečné míře vypořádaly s otázkou, zda nabytí vlastnického práva k nově zhotovené stavbě brání, že stavebník nebyl uveden ve stavebním povolení nebo kolaudačním rozhodnutí, přičemž své závěry opřely o relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nelze tedy tvrdit, že by se nedostatečně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že je výlučným vlastníkem nemovitosti, což stěžovatel opíral především o poukaz na příslušná správní řízení, jejichž účastníkem nebyla vedlejší účastnice. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí nezabývaly tvrzením stěžovatele, že vedlejší účastnice jeho jménem podepsala žádost o zápis do katastru nemovitostí, žádost o vydání stavebního povolení a návrh na kolaudaci stavby (v ústavní stížnosti dokonce stěžovatel tuto námitku zesiluje tvrzením o "falšování" jeho podpisu, jakoby se snad podání těchto žádostí mělo odehrát za jeho zády či proti jeho vůli, nic takového ovšem netvrdí). Stěžovatel z uvedeného tvrzení dovozoval, že vedlejší účastnice byla seznámena s tím, že jen stěžovatel je účastníkem správního řízení, což podle jeho názoru dokládá jeho výlučné vlastnictví. Tento závěr stěžovatele ale postrádá důvodnost a vztah k vlastnímu předmětu sporu již s ohledem na právní závěr obecných soudů, že účastenství ve správním řízení nebylo rozhodné pro posouzení vlastnického práva předmětné nemovitosti. Stěžovatel navíc ani nenavrhl žádný důkaz pro prokázání uvedeného tvrzení, přičemž jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k žádosti o zápis do katastru nemovitostí ze dne 2. února 2000 stěžovatel uvedenou námitku formuluje poprvé až v řízení o ústavní stížnosti.
Obecné soudy, zejména odvolací soud, se v dostatečné míře vypořádaly i se skutkovou otázkou, zda se stěžovatelka na stavbě předmětné nemovitosti finančně podílela. Stejný závěr platí pro další tvrzení stěžovatele, v nichž brojí proti závěrům obecných soudů o tom, že se na stavbě podílela i vedlejší účastnice. Ústavní stížnost tedy obsahuje v převážné míře jen argumenty již uplatněné v řízení před obecnými soudy, přičemž postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.
S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval námitkou opomenutí vypořádání se s návrhem na provedení výslechu Z. V. Návrh byl obsažen ve vyjádření stěžovatele ze dne 20. února 2006 v rámci řízení před okresním soudem (č. l. 78). Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo, resp. svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá (nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79). Stěžovatel ve svém odvolání žádným způsobem nenamítal nedostatečné vypořádání se s předmětným návrhem na provedení výslechu (č. l. 135-138). Ve vztahu k tomuto důvodu ústavní stížnosti tím nebyla splněna výše zmíněná podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, a tedy se jím Ústavní soud nemohl zabývat.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 21. října 2008
Dagmar Lastovecka v. r.
předsedkyně senátu