ECLI:CZ:US:2008:2.US.1948.08.1
sp. zn. II. ÚS 1948/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze, Štupartská 4, o ústavní stížnosti proti postupu Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování, Praha 1, Bartolomějská 14, ve věci vedené pod č. j. ORI-11678-8/ČJ-2008-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2008 a doplněnou podáním ze dne 4. 9. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti postupu Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie ČR") v řízení vedeném pod č. j. ORI-11678-8/ČJ-2008-79. Tvrdí, že vyrozumění policejního orgánu o uložení věci je ve své podstatě zastřené rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu. Postrádá však skutečné odůvodnění, jež stěžovatel považuje za své základní lidské právo, a je tak nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán ho svým postupem fakticky zbavil práva na opravný prostředek. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a napadený zásah zrušil nebo aby zakázal zasahovateli v takovém zásahu pokračovat (uložil mu nové rozhodnutí pečlivě, detailně a konkrétně zdůvodnit tak, aby bylo přezkoumatelné), přikázal zasahovateli, aby obnovil stav před zásahem (věc vrátil zpět do šetření) a uložil zasahovateli nahradit stěžovateli náklady řízení na účet advokáta.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 6. 5. 2008 na Policii ČR dokument nadepsaný jako žádost o prověření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu pomluvy. Tohoto trestného činu se dle tvrzení stěžovatele měla dopustit učitelka školy B. P. nepravdivým a dehonestujícím sdělením, že se stěžovatel jako učitel žáků na vodáckém kurzu obnažoval před dívkami, jež pronesla před asi osmi žáky třídy 2.BZ. Stěžovatel v uvedeném podání sám sebe označil jako poškozeného a současně požádal, aby byl informován o všech úkonech řízení a o učiněných opatřeních.
Vyrozuměním ze dne 26. 6. 2008 č. j. ORI-11678-8/ČJ-2008-79 bylo stěžovateli oznámeno, že kvalifikovaným posouzením obsahu jeho podání a po provedeném šetření podle §158 odst. 1 trestního řádu, nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu bylo podání stěžovatele uloženo u policejního orgánu pod výše uvedeným číslem. Stěžovatel byl současně poučen, že proti uvedenému opatření nelze uplatnit opravný prostředek (stížnost podle §141 trestního řádu) ani žádat o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu.
Stěžovatel na tento přípis policejního orgánu reagoval stížností ze dne 4. 7. 2008 adresovanou státnímu zastupitelství, neboť jak dospěl k závěru, byl tento dokument svojí povahou rozhodnutím o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel především namítal, že se policejní orgán vůbec nezaměřil na podstatu věci a svým formálním odůvodněním a následným poučením zbavil stěžovatele práva na opravný prostředek a přezkoumatelnost celého rozhodnutí. K podání stěžovatele státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 po prostudování příslušného spisového materiálu neshledala v postupu policejního orgánu žádné pochybení. Jak zjistila, policejní orgán provedl potřebná šetření v nezbytném rozsahu, kdy k věci byly podrobně vytěženy osoby, které se vylíčených událostí účastnili. Dle státní zástupkyně nebylo na místě zahajovat úkony trestního řízení, neboť předmětné jednání ani nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 trestního zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro doložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv, Trestní právo procesní, Praha 2003, 2. vydání, s. 582).
Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 trestního řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05 či III. ÚS 585/07.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.
Trestní řád poškozenému stanovuje v rámci probíhajícího trestního řízení celou řadu oprávnění. Ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 trestního řádu má právo na to, aby mu bylo doručeno usnesení o odložení věci (oznamovatel trestného činu má být o odložení věci vyrozuměn, pokud o to požádal) a podle ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu má poškozený právo proti usnesení o odložení věci podat stížnost. Tato jeho práva a ostatně ani práva garantovaná ustanovením §43 odst. 1 trestního řádu, tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (tak jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04). Proto je ústavní stížnost, pokud jí bylo namítáno porušení těchto práv stěžovatele, zjevně neopodstatněná.
Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na to, že postup orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejního orgánu a státního zástupce, nelze považovat za postup v souladu s trestním řádem. Ten jasně stanovuje, jakým způsobem může řízení po ukončení prověřování trestního oznámení probíhat. Vzhledem k tomu, že na činnost orgánů činných v trestním řízení se vztahuje ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, neměl by tento orgán v řízení ve smyslu §158 trestního řádu postupovat nad rámec kogentní úpravy trestního řádu. Jak však bylo shora vyloženo, naznačené procesní nedostatky nepředstavují zároveň porušení základních práv stěžovatele, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem.
Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů řízení, neboť toto ustanovení vymezuje jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu skutečnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu