ECLI:CZ:US:2008:2.US.1968.07.1
sp. zn. II. ÚS 1968/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Biolkem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 5. 2003 sp. zn. 24 C 252/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 58 Co 59/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. května 2003 č. j. 24 C 252/99-222 (poté, co Městský soud v Praze zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení) uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit žalobci (Plavecké sporty-Slavia Praha, s.r.o) částku 589 372,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2004 č. j. 58 Co 59/2004-248 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud k podanému dovolání stěžovatelky dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy poukazovala na skutečnost, že vlastníkem celého plaveckého areálu, včetně pozemků, je Slavia Praha, občanské sdružení, a nikoli žalobce. Žalobce měl předmětný areál pouze bezplatně vypůjčený. Výpůjčka musí být vždy bezplatná, proto o podnikatelském nájmu ve prospěch firmy, jejíž cílem je zisk, musí v daném případě rozhodnout vlastník nemovitosti a nikoli vypůjčitel. Vypůjčitel není aktivně legitimován podávat žalobu v takovýchto případech. V projednávané věci mělo jít jednoznačně o nájemní smlouvu, případně o smlouvu o správě areálu, kdy nájemce, respektive správce, je oprávněn na základě zmocnění vlastníka jednat. Vypůjčitel takové zmocnění mít nemůže, respektive nemůže na základě smlouvy o výpůjčce ve svůj prospěch pobírat nájem, tím bezplatná smlouva o výpůjčce ztrácí smysl. Stěžovatelka je přesvědčena, že smlouva o výpůjčce je neplatná dle §39 občanského zákoníku pro odpor a obcházení zákona. Dále se obecné soudy neměly vypořádat s námitkou stěžovatelky, že smlouva o výpůjčce obchází daňové zákony, neboť ji uzavřely spojené osoby. Nejvyšší soud dokonce na její námitku uvádí, že §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, kterého se dovolávala, řeší pouze důsledky pro stanovení základu daně v případě, že se liší ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích. Stěžovatelka se domnívá, že cena v daném případě se liší od obecné, a to podstatně, neboť nebyla stanovena vůbec. U Slavie Praha, občanské sdružení, se jedná o nezákonnou daňovou výhodu.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že žalobce nebyl v dané věci aktivně legitimován, neboť vypůjčitel nemůže na základě smlouvy o výpůjčce ve svůj prospěch pobírat nájem. Smlouva o výpůjčce sice takové ustanovení v dané věci obsahovala, nicméně to je neplatné dle §39 občanského zákoníku pro odpor a obcházení zákona. Obecné soudy však dospěly k závěru opačnému, pročež jsou napadené rozsudky protiústavní pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
K obsahu ústavní stížnosti nejprve nutno uvést, že zcela absentuje ústavně právní argumentace stěžovatelky, čehož důsledkem je, že je z pozice Ústavního soudu činěna další přezkumná instance v rámci obecného soudnictví. Z ústavního vymezení však taková pozice Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Za ústavně právní argumentaci nelze považovat pouhé dovození porušení podústavního práva, což má dle stěžovatelky současně značit porušení jejího práva na spravedlivý proces. Akceptace uvedeného by znamenala, že každé porušení podústavního předpisu by bylo taktéž porušením ústavně zaručených práv, pročež by samotné (též hierarchické) odlišení ústavně zaručených práv od práv podústavních ztrácelo v podstatě smysl. Teleologie rozdílnosti těchto dvou kategorií je ale stavěna právě na jejich odlišné relevanci; ústavně zaručená práva jsou práva nejdůležitější, a jako takovým jim přísluší nejvyšší ochrana (ať již to je způsob jejich normativního zakotvení, tj. cestou ústavního zákona, nebo existence specializovaného orgánu - Ústavního soudu - k jejich ochraně aj.).
Ústavní soud nezkoumá správnost, nýbrž ústavnost výkladu a aplikace právních norem orgány veřejné moci. K této otázce se vyjádřil kupř. ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 339/03 či sp. zn. I. ÚS 102/05 tak, že " ... k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, ... by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů." V projednávané věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že interpretace a aplikace práva provedená obecnými soudy nevybočila z mezí ústavnosti. Podle §659 ObčZ vznikne smlouvou o výpůjčce vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. Předmětem smlouvy o výpůjčce může být jen věc individuálně určená a výpůjčka musí být vždy bezplatná. Podle §661 odst. 2 ObčZ není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému. Z této právní úpravy je zřejmé, že je-li dohodnuto při uzavření smlouvy o vypůjčce, příp. pokud si vypůjčitel opatřil k tomu souhlas půjčitele dodatečně, může vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému, přičemž s ohledem na to, že přenechání věci k užívání jinému není nijak zúženo na přenechání věci toliko k bezplatnému užívání jinému, je možné věc kupř. pronajmout. O takový případ se jednalo dle zjištění soudů i v dané věci; žalobci byly prostory a pozemky ve sportovním areálu přenechány jejich vlastníkem k dočasnému bezplatnému užívání a dále k zajišťování jejich správy, což bylo spojeno s oprávněním žalobce přenechat předmětné prostory k užívání třetím osobám a uzavírat s nimi smluvní vztahy, přičemž výtěžek z takových vztahů měl připadnout výhradně žalobci (čl. 2 bod 2.2. předmětné smlouvy). Konkluze obecných soudů, že takové smluvní ujednání není v rozporu se zákonem, ani jej neobchází (a tak není neplatné), proto lze považovat za ústavně konformní.
K námitce stěžovatelky, že smlouva o výpůjčce je v rozporu s §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, postačí pro stručnost odkázat na vypořádání se s touto námitkou Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25.2007, sp. zn. 32 Odo 861/2004. Citované ustanovení totiž řeší pouze důsledky pro stanovení základu daně v případě, že se liší ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích; těmito důsledky dle citovaného ustanovení je upravení základu daně poplatníka o zjištěný rozdíl správcem daně.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu