ECLI:CZ:US:2008:2.US.2000.07.1
sp. zn. II. ÚS 2000/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti BS Export CZ, s. r. o., IČ: 25670832, se sídlem v Praze, Palackého 5, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Afs 52/2006-89, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2005, č. j. 5 Ca 118/2005-56, a č. j. 5 Ca 117/2005-63, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §68 písm. c) a ustanovení §76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práv zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Zároveň navrhuje zrušit označená ustanovení soudního řádu správního, neboť jejich znění - slovy stěžovatelky - k popření jejích základních práv podstatnou měrou přispělo.
Městský soud v Praze zamítl napadenými rozsudky žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím, jimiž vedlejší účastnici řízení nevyhověl jejím odvoláním proti rozhodnutím správce daně - Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 29. 3. 1999, č. j. 61209/99/001914/6050, resp. č. j. 61182/99/001914/6050. Správce daně jimi zamítl jako opožděné odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za srpen, resp. červenec 1998. Městský soud tak nepřisvědčil žalobním tvrzením stěžovatelky, že vedlejší účastník (Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu) porušil svým postupem pravidla daňového řízení. Naopak po přezkoumání případu dospěl ke shodnému závěru, že podala-li stěžovatelka odvolání proti rozhodnutím finančního ředitelství teprve dne 10. 3. 1999, stalo se tak po uplynutí zákonné odvolací lhůty, která uplynula dne 24. 2. 1999.
Proti oběma rozhodnutím Městského soudu v Praze brojila stěžovatelka kasačními stížnostmi, které Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl. K prvému okruhu stěžovatelčiných námitek směřujících k prokázání tvrzené nicotnosti ve věci vydaných platebních výměrů vyložil, že Městský soud v Praze se v rámci své přezkumné činnosti mohl zabývat pouze otázkou včasnosti podaných odvolání. Nicotnost tak zkoumal jen ve vztahu k napadeným správním rozhodnutím finančního ředitelství a rozhodnutím jim předcházejícím (o zamítnutí odvolání), nikoliv ve vztahu k platebním výměrům, jak to žádal stěžovatel. Se stěžovatelkou sice Nejvyšší správní soud souhlasí v tom, že je povinností soudu k nicotnosti přihlížet a deklarovat ji z úřední povinnosti. Jestliže ale soud přezkoumávané rozhodnutí nicotným sám neshledá, nemusí tento závěr v odůvodnění rozvádět, ledaže by nulita byla namítána v žalobě. V posuzovaném případě nulita v zákonné lhůtě namítána nebyla, a pokud ji tedy nedovodil ani správní soud sám, neměl důvod svá zjištění v rozsudku blíže rozvádět. Proti závěru správních orgánů o opožděnosti odvolání směřovala pouze stěžovatelčina námitka zpochybňující převažování zásilek Českou poštou, s. p. Ohledně té Nejvyšší správní soud dovodil, že požádal-li správce daně v rámci součinnosti podle §34 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků provozovatele poštovních služeb o převážení zásilky R 013944 ze dne 24. 2. 1999, o níž stěžovatelka v daňovém řízení tvrdila, že vedle doručeného odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, č. j. 8612/99/001914/6050, obsahovala také odvolání zamítnutá později pro opožděnost, nepřekročil tím správce daně zákonné meze součinnosti se třetí osobou. Následné sdělení fyzikálního údaje (hmotnosti zásilky) správci daně, nelze považovat za dokazování, ale jen za sdělení údaje o zásilce, tedy splnění informační povinnosti ze strany České pošty.
V ústavní stížnosti stěžovatelka připomíná principy právního státu a s nimi související požadavky na kvalitu právních norem. Z nich dovozuje, že byl-li vydán správní akt správním úřadem za situace, kdy měl rozhodovat soud, jde z tohoto důvodu o akt nicotný, který nemůže nabýt právní moci a působit v něm uvedené účinky. Takový paakt, v daném případě daňový výměr, je nutné odstranit, a to kdykoliv. Lhůty v takovém případě plynou jen zdánlivě. Dle názoru stěžovatelky proto soudy pochybily, pokud se vůbec nezabývaly uplatněnými důvody, pro které byla namítána nicotnost napadených rozhodnutí (tj. nedostatkem pravomoci finančních orgánů), ale za rozhodující považovaly uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku. Tím posvětily možnost finančních orgánů rozhodovat o věcech mimo jejich pravomoc a působnost namísto obecných soudů.
V dané souvislosti stěžovatelka navrhuje zrušení části ustanovení §76 odst. 2 soudního řádu správního ("Zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu"), neboť podle jejího názoru svým systematickým zařazením i zněním neguje jak spolehlivost záruk ústavy, tak i účel institutu nicotnosti. Současně stěžovatelka navrhuje zrušit též ustanovení §68 písm. c) soudního řádu správního ("Žaloba je nepřípustná také tehdy, je-li jediným jejím důvodem tvrzená nicotnost napadeného rozhodnutí, nedomáhal-li se žalobce vyslovení této nicotnosti v řízení před správním orgánem"), a to právě pro podmíněnost rozhodnutí o nicotnosti předchozí námitkou ve správním řízení.
Konečně stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces i v závěru soudů o tom, že převažování zásilky Českou poštou, s. p., které si vyžádal správce daně, není dokazováním. Poukazuje přitom na skutečnost, že zásilka byla již jednou odevzdána adresátu a jím otevřena. Poštovní služba tak byla ze strany jejího provozovatele ukončena a ten nemůže se zásilkou jakkoliv disponovat. Případné následně úkony již nelze považovat "za úkony se zásilkou", a informace o výsledcích nejsou "informacemi o zásilce".
Ústavní soud se tak jako v jiných případech zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu")] a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí zákonu o Ústavním soudu. Proto mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její obsahové stránky. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a to ani soudnictví správního. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Z obsahu předmětného návrhu vyplývá, že podstatou stížnostní argumentace je polemika se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu procesních souvislostí právního institutu nicotnosti, resp. se závěry obou správních soudů ohledně výkladu institutu součinnosti třetích osob v daňovém řízení. Jde ovšem o polemiku v rovině výkladu běžného zákona (zde procesních pravidel správního soudnictví, resp. daňového řízení). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá námitky zcela shodného obsahu i rozsahu, jako to učinila již v řízení před správními soudy. Ty však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a s námitkami zopakovanými nyní v ústavní stížnosti se podrobně vypořádaly. K jejich závěrům nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady.
Nad rámec odůvodnění napadených rozsudků Ústavní soud dodává následující. Pokud jde o námitky nulity, bylo na místě je uplatnit při přezkoumávání rozhodnutí finančního úřadu - daňových výměrů. Zmeškáním lhůty k podání řádného opravného prostředku se o možnost této argumentace stěžovatelka sama připravila, neboť v dalším řízení už bylo možno přezkoumávat jen ty její námitky, které se týkaly zmeškaní, resp. zachování odvolací lhůty. Výjimečný v tomto směru nemůže být ani postup ve správním soudnictví. Otázku nicotnosti mohly soudy zvažovat jen ve vztahu k napadeným rozhodnutím, nikoliv již ve vztahu k daňovým výměrům. Institut nicotnosti nelze dle přesvědčení Ústavního soudu vykládat natolik extenzivním způsobem, že by správní soudy měly povinnost bez ohledu na plynutí lhůt znovu přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, u nichž žádná možnost opravného prostředku není. Ostatně i pro podání samostatné žaloby dle soudního řádu správního na vyslovení nicotnosti rozhodnutí platí dle §72 odst. 1 soudního řádu správního dvouměsíční lhůta, jejíž zmeškání nelze dle odst. 4 cit. ustanovení prominout.
Za dané situace Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu vybočila z mezí ústavnosti a že by jimi došlo porušení základních práv stěžovatelky, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože senát Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost, musel odmítnout dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu taktéž stěžovatelčin návrh na zrušení označených ustanovení soudního řádu správního, neboť návrh na zrušení části právního předpisu spojený s touto stížností dle §74 zákona o Ústavním soudu musí sledovat osud ústavní stížnosti samotné. Je-li ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítána, pak tím odpadá základní předpoklad pro projednání návrhu s ní spojeného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu