ECLI:CZ:US:2008:2.US.2014.07.1
sp. zn. II. ÚS 2014/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 14. května 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07 ve věci ústavní stížnosti T. S. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2007 ze dne 18. dubna 2007, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 411/2006 ze dne 8. listopadu 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 18/2006 ze dne 10. května 2006, týkajícím se uznání stěžovatele vinným trestnými činy krádeže, poškozování cizí věci a vydírání, za což byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a byla mu též uložena povinnost zaplatit náhradu škody, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2007 ze dne 18. dubna 2007, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 411/2006 ze dne 8. listopadu 2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 18/2006 ze dne 10. května 2006 se ruší.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 2. srpna 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 trestního zákona, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, kterých se dopustil tím, že násilně vnikl postupně do dvou osobních automobilů a odnesl si část jejich vybavení, přičemž ve druhém případě byl vyrušen majitelem vozidla, kterého s nožem v ruce vyzval, ať ho nechá být, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a povinnost zaplatit náhradu škody, usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně namítá ve vztahu k oběma vloupáním nesprávný postup při stanovení výše škody, kterou měl způsobit poškozením motorových vozidel a odcizením v nich uložených věcí, neboť znalec i soud vycházeli z výše účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav, a nikoliv z výše škody dle ceny obvyklé, jak to požaduje §89 odst. 12 trestního zákona. Ve vztahu k prvému vloupání obecným soudům vytýká, že je závěr o vině postaven pouze na výpovědi dvou policistů, kteří pořizovali fotodokumentaci z místa činu a úřední záznam o podaném vysvětlení, což s ohledem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241) považuje za nepřípustné, neboť takto získanými důkazy byla obejita zákonná reglementace procesně použitelných důkazů. Sama fotodokumentace přitom byla použita jako prověrka na místě podle §104e trestního řádu, přestože o ní nebyl sepsán protokol a nebyla přibrána zúčastněná osoba. Ve vztahu ke druhému vloupání a následnému vydírání vytýká obecným soudům, že vycházely pouze z výpovědi poškozeného, ačkoliv po zadržení stěžovatele u něj nebyla nalezena část věcí, které měl podle výpovědi poškozeného odcizit, a nebyla provedena rekonstrukce potyčky mezi stěžovatelem a poškozeným.
3. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že dne 30. října 2005 byl stěžovatel ve večerních hodinách zadržen policejní hlídkou vyslanou na místo vloupání do osobního automobilu VW Golf. K činu se doznal a vystupoval při tom bez osobních dokladů pod jménem V. Č. Následujícího dne v dopoledních hodinách se v rámci podání vysvětlení doznal jak ke vloupání do osobního automobilu VW Golf, tak do osobního automobilu Seat Toledo, který měl podle úředního záznamu také policistům osobně označit na místě parkování. Téhož dne odpoledne bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, poté co byla daktyloskopicky zjištěna pravá totožnost stěžovatele. V prvním výslechu se stěžovatel doznal k vloupání do automobilu VW Golf, avšak popřel vloupání do automobilu Seat Toledo a vydírání, přičemž prvotní simulaci identity odůvodňoval snahou nedostat se do výkonu trestu odnětí svobody. Obžaloba pak vedle důkazů provedených již v přípravném řízení navrhovala i eventuální vyslechnutí v procesním postavení svědka policisty ze zasahující policejní hlídky a zasahující kriminalisty (č. l. 73). Tomuto návrhu také soud vyhověl, když v hlavním líčení vyslechl jako svědka M. K., tedy zasahujícího kriminalistu (č. l. 89). V odsuzujícím rozsudku pak soud prvního stupně závěr o vině stěžovatele ve vztahu ke vloupání do Seatu Toledo založil především na výpovědi svědka M. K., ačkoliv úvahy začínají konstatováním výpovědi poškozené V. Š. a policejních úředních záznamů (str. 2 rozsudku). Odvolací soud pak na jedné straně uvedl, že podle §89 odst. 2 trestního řádu nic nebrání tomu, aby byl určitý policista vyslechnut jako svědek v rámci objasňování případu, jehož šetření či vyšetřování se zúčastnil, a současně uznal, že toliko potvrzení doznání obviněného ze strany policisty nemůže dost dobře obstát jako řádný procesní podklad pro odsouzení. Dále pak vyšel z výpovědi svědka K. a fotodokumentace vloupání do Seatu Toledo a dovodil, že došlo k prověrce na místě podle §104e trestního řádu, a to i když nebyly splněny procesní náležitosti tohoto úkonu (str. 4 až 6 usnesení). V dovolání nebyl tento procesní postup napadán, a dovolací soud se jím proto nezabýval.
4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení k vyjádření.
5. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že v jednání stěžovatele byly spatřeny především znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, a to s ohledem na jeho motivaci. Vědom si uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody se snažil vyhnout zadržení a případnému nástupu výkonu tohoto trestu, což bylo vyvozeno i z uvedení nepravdivých informací o jeho totožnosti. Co se týče výše škody coby účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav, poukázal na to, že poškozená věc byla ve srovnání s celkovou hodnotou věci ve značném nepoměru, a proto bylo nutno aplikovat druhou alternativu §89 odst. 12 trestního zákona, jak konstatovalo již trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku sp. zn. Tpjn 304/2005 ze dne 28. června 2006 (in SbNS 2006, 8: 667; Rt 45/2006). Otázkami způsobu pořízení, resp. procesní použitelnosti důkazních prostředků se nezabýval, neboť neodpovídaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.
6. Městský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se námitkami obhajoby konkrétně zabýval.
7. Obvodní soud pro Prahu 10 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť se jedná o opakování obhajoby, uplatněné i v rámci opravných prostředků, na kterou obecné soudy všech stupňů reagovaly. Proto zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 se postavení vedlejších účastníků řízení vzdalo.
9. Nejvyšší státní zastupitelství nijak nereagovalo.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a není tedy jeho úkolem zabývat se případným porušením práv zaručených podústavními předpisy, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy zásadně není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění a na ně navazující právní úvahy a závěry obecných soudů. Ústavní soud nicméně v minulosti obecně vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedná se o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, přičemž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. Konkrétně ve vztahu k úřednímu záznamu sepsanému před zahájením trestního stíhání pak Ústavní soud uvedl, že jej nelze jako důkazu před soudem použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu. Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelný názor, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 trestního řádu, lze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části; na část, u níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele coby procesně využitelného důkazu, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od stěžovatele při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle §158 odst. 3 a 4 trestního řádu, přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým. Výslech policistů, kteří pořizovali záznam o podaném vysvětlení, nelze vzhledem k jeho obsahu použít, neboť by takovým procesním postupem byl obcházen výslovný zákonný zákaz daný ustanovením §158 odst. 5 trestního řádu.
12. V této souvislosti bylo zdůrazněno, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazů (sp. zn. II. ÚS 268/03).
13. K tomu je možné ještě dodat, že odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladů rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícím rozvržením rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.
14. Posledně uvedeným principům však obecné soudy prvního a druhého stupně nedostály. Již v okamžiku podání totiž obžaloba trpěla důkazní nouzí ve vztahu ke vloupání do Seatu Toledo a v průběhu soudního řízení se orgány veřejné žaloby ani nesnažily tento stav řádným procesním způsobem zvrátit. "Zprocesnění" výslechu zasahujícího kriminalisty, ať už byl vyložen soudem prvního stupně jako svědecká výpověď, či soudem druhého stupně jako prvek ve skutečnosti nikdy formálně neprovedené prověrky na místě, by tedy mohlo být vnímáno jako vylepšení pozice obžaloby. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že si obecné soudy prvního a druhého stupně tohoto stavu byly vědomy, a proto se tímto momentem poměrně podrobně zabývaly. V každém případě se totiž jednalo o vykročení z pozice nestrannosti soudu a ze zachovávání rovnosti zbraní stran, neboť z postupu obecných soudů je patrná předem marná snaha obhajoby vytěžit z námitek příznivější rozhodnutí.
15. Použití výslechu zasahujícího kriminalisty ve vztahu k jím sepsanému úřednímu záznamu či jiným součástem spisového materiálu je ústavněprávně nepřípustné, jak bylo vyloženo výše, a od tam uvedeného právního názoru se nemá Ústavní soud důvod odchýlit ani v nyní posuzovaném případě. Uvedené úvahy je přitom možné vztáhnout i na způsob, jakým byla odvolacím soudem vyvozena existence prověrky na místě podle §104e trestního řádu, na jejímž výsledku pak založil odvolací soud závěr o vině stěžovatele. V souladu se zásadou quod non est in actis, non est in mundo nelze totiž z listin označených na č. l. 45 a 46a jako fotodokumentace, resp. legenda k fotodokumentaci, dovodit existenci určitého formalizovaného důkazu, kterým prověrka na místě bezesporu je. Nejde přitom jen o to, že předmětné listiny o prověrce vůbec nehovoří, ale ani nebyly splněny potřebné formální náležitosti pro tento důkaz, jak zcela správně podrobně rozvedl odvolací soud. Za této situace je zcela zřejmé, že policejní orgány při pořizování fotodokumentace vůbec neměly v úmyslu provést prověrku na místě a přítomnost stěžovatele na místě na tom nemůže nic změnit. Není možné, aby obecné soudy svým výkladem vytvářely důkaz, který orgány veřejné žaloby ani neprovedly, ani provést nehodlaly. Případné důsledky, které z toho plynou, rozhodně nelze přičítat k tíži stěžovatele či napravovat obecnými soudy, protože spadají zcela do povinností veřejné žaloby, jak bylo vyloženo výše.
16. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost je opodstatněná, a proto jí bylo zcela vyhověno již jen proto, že obecné soudy prvního a druhého stupně porušily základní práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že v situaci důkazní nouze obžaloby využily procesně nepřípustný důkaz, resp. i na jeho základě dovodily existenci neexistujícího důkazu. Proto byla podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadená rozhodnutí zrušena, a to včetně rozhodnutí dovolacího soudu. Je sice pravdou, že se dovolací soud předmětným pochybením soudů nižších stupňů nezabýval, avšak jeho rozhodnutí nemůže s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu samostatně obstát při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí. Svými závěry Ústavní soud nepředjímá rozhodnutí o vině a trestu v této věci, protože to spadá do ústavněprávně vymezené pravomoci obecných soudů.
17. S ohledem na shora uvedené se Ústavní soud již nezabýval dalšími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, neboť by jejich posouzení nemohlo mít vliv na výrok rozhodnutí.
18. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a obecné soudy s tímto postupem výslovně souhlasily a Nejvyšší státní zastupitelství a právní zástupce stěžovatele ve stanovené lhůtě nijak nereagovali na výzvu s upozorněním, že absence reakce bude považována za souhlas s upuštěním od ústního jednání. Proto lze uzavřít, že podmínky pro upuštění od ústního jednání jsou dány.