ECLI:CZ:US:2008:2.US.2039.07.1
sp. zn. II. ÚS 2039/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 7 Tdo 491/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 8 To 528/2005 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2005 sp. zn. 90 T 76/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci dle §197a odst. 1, porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2, a krádeže dle §247 odst. 1 písm. c) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců ve věznici s ostrahou. Trestných činů se dopustil spolu s obžalovaným R. tím, že oba společně vnikli násilím do bytu poškozené a požadovali zaplacení dluhu jejího známého. Z bytu poté odnášeli další movité věci až do příjezdu hlídky městské policie. Soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že se stal skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku a stěžovatel se dopustil jmenovaných trestných činů. Závěry o vině stěžovatele opřel zejména o důkazy výpovědí poškozené a dvou strážníků městské policie a dále o listinné důkazy a protokol o ohledání místa činu.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali oba obžalovaní odvolání. Odvolání stěžovatele bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Soud neakceptoval námitku ohledně nevěrohodnosti svědkyně-poškozené, neboť žádný důvod , který by snižoval věrohodnost její výpovědi, nebyl zjištěn. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nevyslechly osoby, které on navrhoval vyslechnout, a to především spoluobžalovaného R., ani dceru poškozené, která byla rovněž očitou svědkyní. Podle přesvědčení stěžovatele soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně jej zhodnotily. Výpověď poškozené je osamocená a nebyla potvrzena ani ostatními svědky. Stěžovatel zmiňuje rovněž výpověď obou strážníků městské policie. Podle názoru stěžovatele neexistuje jediný usvědčující důkaz jeho viny a dle zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili všichni účastníci řízení, kteří shodně považují ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V důsledku aplikace uvedeného zásadního postoje Ústavního soudu je nutno mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navrhovaný výslech spoluobžalovaného R., Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, při hlavním líčení ve věci stěžovatele bylo vyhlášeno usnesení, že podle §202 odst. 2, 3 trestního řádu bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného R., proto, že se bez omluvy nedostavil, ačkoli doručení o předvolání bylo vykázáno. Podle §207 odst. 2 trestního řádu byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení, k níž nebylo ze strany stěžovatele žádných připomínek. Odročené hlavní líčení pokračovalo opět v nepřítomnosti spoluobžalovaného R. Obhájce stěžovatele navrhoval doplnění dokazování výslechem právě spoluobžalovaného R., soud však usnesením dle §216 odst. 1 trestního řádu návrh na doplnění dokazování zamítl.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že soud I. stupně, ačkoli zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování, v odůvodnění rozsudku se s touto skutečností nijak nevypořádal a toto jeho dílčí pochybení nenapravil ani soud odvolací. Ústavní soud však v této souvislosti musí připomenout, že soud I. stupně vyhlásil usnesení, v němž doplnění dokazování výslechem spoluobžalovaného zamítl, neboť nepovažoval jeho osobní výslech za nutný, když hlavní líčení probíhalo v jeho nepřítomnosti a byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení. Lze rovněž poukázat na procesní postavení obžalovaného R., který v postavení obžalovaného, nikoli svědka, nemá povinnost vypovídat či vypovídat pravdivě. Pokud tedy obecný soud dovodil, že výslech spoluobžalovaného nemůže přinést žádné nové skutečnosti, a proto navrhovaný důkaz neprovedl, nelze postup soudu považovat za porušující práva stěžovatele vyplývající ze zásady spravedlivého procesu, neboť jak již bylo vyloženo výše, nemusí tzv. opomenuté důkazy vždy založit nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu není patrné, že by stěžovatel navrhoval provedení ještě jiných důkazů, než již zmíněného výslechu spoluobžalovaného.
Další námitky stěžovatele se dotýkají hodnocení provedených důkazů, k čemuž je třeba uvést, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, jichž se dovolával.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a na základě toho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu