ECLI:CZ:US:2008:2.US.2070.08.1
sp. zn. II. ÚS 2070/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatele LIVE GREEN AREA, družstvo, IČ:25413597, se sídlem Kosmonautů 89, 788 32 Staré Město pod Sněžníkem, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem v Ústí Nad Labem, ul. Kramoly č. 39, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2008, č. j. 33 Odo 652/2006-89, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2005, č. j. 12 Co 946/2005-68, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2005, č. j. 10 C 36/2005-50, ve znění usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 8. 2005, č. j. 10 C 36/2005-61, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a konečně že postupem soudu byl porušen čl. 95 Ústavy, dle něhož je soud vázán zákony.
V ústavní stížnosti velmi podrobně popsal průběh jednání před obecnými soudy ve sporu, který vyvolal žalobou proti České republice - Ministerstvu zemědělství o zaplacení 6.235.231 Kč. Částka představuje nedoplatek dotace a vyrovnávacího příspěvku, které mu byly přiznány Zemědělskou agenturou v Šumperku rozhodnutím ze dne 29. 6. 2001, č. j. 345/2001-2165, a to podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a nařízení vlády č. 505/2000 Sb., kterým se stanoví podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, k podpoře aktivit podílejících se na udržování krajiny, programy pomoci k podpoře méně příznivých oblastí a kritéria pro jejich posuzování.
Okresní soud o této žalobě rozhodl ústavní stížností napadenými rozhodnutími tak, že řízení zastavil s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Ministerstvu zemědělství České republiky - Zemědělské agentuře Šumperk. Dospěl k závěru, že v případě podané žaloby se nejedná o spor, který by bylo možno podřadit pod ustanovení §7 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jímž je vymezena pravomoc soudů v občanském soudním řízení. Ke stejnému závěru dospěl odvolací soud. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že nárok stěžovatele nemá soukromoprávní charakter, neboť v řízení žalovaná není ve vztahu, ze kterého je žalovaný nárok uplatňován, v rovném postavení se stěžovatelem, ale vystupuje v něm jako mocenský orgán, který je nadán pravomocí rozhodnout podle výše uvedených zákonů o dotaci a vyrovnávacím příspěvku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel řádně a včas dovolání, jehož přípustnost byla dána podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nedoplatek dotace a vyrovnávacího příspěvku, který byl stěžovateli přiznán Zemědělskou agenturou v Šumperku rozhodnutím ze dne 29. 6. 2001, č. j. 345/2001-2165, podle právních předpisů výše citovaných (zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a nařízení vlády č. 505/2000 Sb., kterým se stanoví podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, k podpoře aktivit podílejících se na udržování krajiny, programy pomoci k podpoře méně příznivých oblastí a kritéria pro jejich posuzování) jsou jedním z výdajů státního rozpočtu. Na jejich poskytnutí měla fyzická nebo právnická osoba v rozhodné době právní nárok, pokud splňovala kriteria stanovená nařízením vlády č. 505/2000 Sb. O poskytnutí dotace rozhoduje Ministerstvo zemědělství. Z toho dovolací soud dovozuje, že vzájemné vztahy stěžovatele a Ministerstva zemědělství v souvislosti s rozhodováním o poskytnutí dotace a vyrovnávacího příspěvku nejsou povahy soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, neboť se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Podle jeho názoru mu postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudy, a to za situace, kdy prý zde není žádný jiný orgán, který by předmět jeho sporu mohl projednat. Není možné se dovolávat ani veřejnoprávní autority Ministerstva zemědělství České republiky, neboť zde není prostor, v němž by se mohla uplatnit. Tvrdí, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, které vyplývá jak ze čl. 36 Listiny, tak i ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Dále namítá, že odmítnutím jeho věc projednat s poukazem na nedostatek pravomoci obecné soudy porušily ústavní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům občanů. Tvrdí, že postupem soudu byl porušen i čl. 95 Ústavy, dle něhož je soud vázán zákony.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 120/06 vyslovil názor, že rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoliv základních lidských práv a svobod. V souzeném případu obecné soudy - odvolací i dovolací soud pak velmi podrobně - vyložily, proč podle jejich názoru v této věci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení; ve všech třech stupních dospěly ke shodnému závěru, že předmět řízení má povahu veřejnoprávní. Tím není odepřeno stěžovateli právo na spravedlivý proces ve smyslu jím citovaných ustanovení ústavněprávních předpisů. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu podmíněno tím, že se tak musí činit "stanoveným způsobem". Logickým důsledkem nedostatku "stanoveného postupu" je pak neúspěch v příslušném řízení, ať již je vyjádřen věcným rozhodnutím, nebo jiným negativním rozhodnutím procesním, resp. nemeritorním.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu