ECLI:CZ:US:2008:2.US.2082.08.1
sp. zn. II. ÚS 2082/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti RNDr. L. R., zastoupené JUDr. Ilonou Schelleovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Foltýnova 37, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 67/2008 ze dne 12. 5. 2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2007 čj. 22 P 15/2002-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo změněno rozhodnutí soudu z roku 2001 o rodičovské zodpovědnosti k nezletilé dceři N. tak, že byla svěřena do střídavé péče obou rodičů s týdenní frekvencí střídání a současně bylo stanoveno výživné otci 3 000 Kč měsíčně a matce 10 000 Kč měsíčně.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy návrhu otce na střídavou péči vyhověly přes její nesouhlas a aniž by byl ve věci zpracován znalecký posudek, který nemůže být nahrazen otcem předloženou lékařskou zprávou. V rámci odvolacího řízení nebyly vyžádány aktuální zprávy o majetkových poměrech rodičů nezletilé. Obecné soudy porušily ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině, neboť vůbec nevzaly v úvahu celkové majetkové poměry otce, konkrétně, že je vlastníkem chaty a rodinného domku. Odůvodnění rozhodnutí soudů nerespektuje ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., je strohé a v důsledku toho těžko přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí krajského soudu zcela postrádá závěry o tom, na základě jakých skutečností soud posuzoval výdělkové možnosti a schopnosti rodičů nezletilé, z nichž měl dovodit správnost závěrů o výši vyživovací povinnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že od počátku nesouhlasí s variantou výchovy nezletilé formou střídavé péče, přičemž v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že s otcem nezletilé nedokáží komunikovat. Obecné soudy tak nerespektovaly ustanovení §26 odst. 2 a 4 zákona o rodině, podle něhož mimo jiné má soud přihlédnout při rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů ke schopnosti rodičů dohodnout se na výchově dítěte. Současně nebylo respektováno ustanovení §28 zákona o rodině, podle nějž je změna dosavadního výchovného prostředí odůvodněna tehdy, když dosavadní úprava již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje. Nic takového však z výsledků dokazování v řízení před obecnými soudy dle stěžovatelky nevyplynulo, a tedy nebylo prokázáno.
Pokud se jedná o ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí o určení výživného, poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 299/06, sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 a sp. zn. I. ÚS 51/97.
Otec nezletilé ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména, že střídavá výchova je realizována ku prospěchu nezletilé dcery, přičemž otec je s ní v přímém styku i nad rámec soudem provedené úpravy. V podstatě byl dán do souladu stav právní se stavem faktickým, který zde již objektivně existuje několik let.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině nevyplývá, že střídavá péče je možná jen v případě souhlasného stanoviska rodičů k takové úpravě rodičovské zodpovědnosti. Rozhodnutí, obsahující odkaz na skutková zjištění soudu prvého stupně, která byla shledána správnými, považuje za přezkoumatelné.
Vzhledem k tomu, že vyjádření nepřinesla žádné podstatně nové skutečnosti, nedoručoval Ústavní soud z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem charakter odmítacího výroku tato vyjádření k replice stěžovatelce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Brně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že oba účastníci řízení se o své děti velmi dobře starali (syn F. je již zletilý) a i nadále jsou oba rodiče způsobilí zajistit výchovu nezletilé dcery. Dcera je u obou rodičů dobře zajištěna jak po materiální, tak výchovné stránce a k oběma rodičům i bratrovi má velmi dobrý citový vztah. Účastníci řízení si uvědomují nutnost vazeb dítěte s oběma rodiči a jejich nezastupitelné role. Matka nikdy nebránila styku dcery s otcem a nezletilá se s otcem stýkala i nad rámec stanovený v dohodě rodičů, schválené soudem. Bydliště obou rodičů jsou přibližně stejně vzdálena od školy, kterou nezletilá navštěvuje, v obou bydlištích má velmi dobré zázemí, nezletilá je bezproblémovou, výbornou studentkou a zvládá i řadu mimoškolních aktivit. Střídavou péči doporučil i opatrovník nezletilé. Za dané situace Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí soudů o střídavé péči o nezletilou, byť mu nepředcházel souhlas obou rodičů, bylo v rozporu se zákonem či dokonce mohlo být považováno za neústavní.
Zákon o rodině výslovně nestanoví podmínku, že by bylo třeba dohody rodičů proto, aby soud mohl rozhodnout o střídavé výchově nezletilých dětí. Z ust. §26 odst. 2 zákona o rodině vyplývá, že jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte. Soud v řízení především posuzuje, zda je tento typ výchovy v zájmu dětí a zda je s ohledem na vztahy rodičů realizovatelný. V posuzovaném případě se obecné soudy důkladně zabývaly způsobilostí obou rodičů k výchově nezletilé dcery a jejím vztahem k rodičům. Schopnost základní nezbytné komunikace rodičů, byť jejich vzájemný vztah není dobrý, přitom nebyla vyloučena. Dle odvolacího soudu schopnost matky k základní kooperaci s otcem nezletilé vychází i z její intelektuální a kulturní úrovně a jejího respektu k roli otce. Na druhé straně nebyla zpochybňována ani řádnost její dosavadní výchovy a v tomto směru nebylo mezi rodiči bilancováno. Ústavní soud shodně jako obecné soudy považuje v souzené věci za nejpodstatnější, že nezletilá (v době řízení téměř 15tiletá) výslovně při pohovoru u OSPOD Úřadu městské části Brno-Bystrc i následně při výslechu v řízení u soudu uvedla, že si střídavou péči rodičů přeje a v nedostatku komunikace mezi rodiči nevidí problém. Krajský soud dále uvedl, že důvod pro změnu výchovných poměrů vyplývá ze skutkového obrazu případu. V průběhu let došlo v souvislosti s vyspíváním nezletilé k prohloubení citové vazby s otcem. Přání nezletilé, aby mohla vyrůstat v péči rovnoměrně rozdělené mezi oba rodiče je v dané věci rozhodujícím kriteriem i z hlediska požadavků daných ust. §28 zákona o rodině, neboť zájem dítěte nemůže být potlačen rigorózním výkladem uvedeného ustanovení. Za daných okolností nelze spatřovat pochybení soudu ani v tom, že nepožadoval vypracování znaleckého posudku, neboť je zcela na uvážení soudu, jaké důkazy s ohledem na dosavadní skutková zjištění bude nadále provádět.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy učinily nezbytná zjištění i pro posouzení výše výživného. Jejich rozhodnutí vycházelo ze zjištěných průměrných výdělků obou rodičů, přičemž s ohledem na jejich výrazně rozdílnou výši a skutečnost, že při aplikaci střídavé výchovy je i osobní péče o nezletilou rovnoměrně rozložena, nelze jejich rozhodnutí vnímat jako projev libovůle. Ostatně stěžovatelka proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výživného v odvolání, ani v odvolacím řízení námitky neuplatňovala a nedomáhala se provedení dalších důkazů. Ústavní soud připomíná, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. (Námitku ohledně majetkových poměrů stěžovatele - vlastnictví nemovitostí - stěžovatelka uplatnila až v řízení týkajícím se jejího návrhu na zvýšení výživného, který byl vyloučen k samostatnému projednání za účelem vyčkání právní moci rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti. O návrhu bylo dosud rozhodnuto jen Městským soudem v Brně ze dne 26. 9. 2008. Řízení v této věci není předmětem projednávané ústavní stížnosti.)
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěr, dle něhož jsou splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud ani neshledal, že by v řízení došlo k porušení dalších práv namítaných stěžovatelkou. Zejména je nutno zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práv nezletilé, neboť oba soudy ve svých rozhodnutích respektovaly především zájem nezletilé a vzhledem k jejímu věku rozhodly v souladu s jejím přáním, aby péče rodičů o ni byla rovnoměrně rozložena a byl jí umožněn častý kontakt s oběma rodiči, k nímž má stejnou citovou vazbu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu