ECLI:CZ:US:2008:2.US.2104.08.1
sp. zn. II. ÚS 2104/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky V-FARMA s.r.o., se sídlem Vstiš, objekt ZD Vstiš, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. 7. 2008 č. j. 4 C 3/2008-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2008 a doplněnou podáním ze dne 25. 8. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu plynoucích z článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 30. 7. 2008 odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 6. 2008 č. j. 4 C 3/2008-268 s tím, že soudní poplatek z odvolání uhradí po výzvě soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením téhož soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 4 C 3/2008-280 byla stěžovatelka vyzvána, aby do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 99.000,- Kč, dle položky č. 2, písm. a) Sazebníku soudních poplatků. Současně byla poučena, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné a nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Uvedené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 8. 2008. Jak bylo dále zjištěno, následujícího dne, tj. 13. 8. 2008, byl soudní poplatek z odvolání stěžovatelkou v plné výši uhrazen.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení je protiprávní, a to jednak z důvodu, že je v zásadě nepřezkoumatelné a svévolné, neboť z něj nelze zjistit podle jaké položky a jakým způsobem byl vyměřen, a jednak je chybně určena jeho výše, když dle předpokladů stěžovatele činí pouze 25.000,- Kč.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval. Ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40 pod č. 56, str. 547), se rovněž vyslovil k podmínkám přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím o stanovení poplatkové povinnosti, jež třeba respektovat i v projednávané věci. Ústavní soud dovodil, že přestože se jedná o rozhodnutí, jež nelze (jako rozhodnutí, kterými se pouze upravuje vedení řízení) napadnout odvoláním [viz §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], přesto poskytuje právní řád procesní prostředek, kterým může účastník řízení dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti. Tímto prostředkem je podnět ve smyslu §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), dle kterého, "vydá-li soud nesprávné rozhodnutí o poplatkové povinnosti, toto rozhodnutí zruší nebo změní i bez návrhu. Tomu, kdo poplatek zaplatil na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena, se poplatek vrátí." I když jde v podstatě o nezávazný podnět účastníka vůči soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zásadně třeba, aby byl tento podnět jako opravný prostředek vyčerpán, pokud účastník hodlá podat ústavní stížnost.
V daném případě je tedy ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, neboť jak si Ústavní soud ověřil v příslušném spisu, stěžovatelka takový procesní prostředek v projednávané věci dosud nevyužila. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí o stanovení poplatkové povinnosti začne stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih o vyřízení jejího podnětu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před jeho rozhodnutím, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její podnět neuspěl, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i výsledky řízení o tomto podnětu.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž se mohl návrhem stěžovatelky věcně zabývat, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatelky ani co do uhrazení nákladů řízení, neboť toto ustanovení vymezuje jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu skutečnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj