ECLI:CZ:US:2008:2.US.2129.07.1
sp. zn. II. ÚS 2129/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky KONFIN, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Davídkova 2375, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2005 č. j. 9 Cmo 128/2005-102 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004 č. j. 15 Cm 92/2003-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. srpna 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, 90 a 96 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Cm 92/2003, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2004 č. j. 15 Cm 92/2003-80 rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně Kooperativa pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Templová 747 (dále jen "žalobkyně"), domáhala po stěžovatelce zaplacení pojistného, tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni 893.076,- Kč spolu s 9% úrokem z prodlení za dobu od 1. ledna 2001 do zaplacení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 21. září 2005 č. j. 9 Cmo 128/2005-102 změnil rozsudek městského soudu v tom znění, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni 893.076,- Kč spolu s 9% úrokem z prodlení za dobu od 1. října 2003 do zaplacení a žalobu o zaplacení 9% úroku z prodlení za dobu od 1. ledna 2001 do 30. září 2003 zamítl.
Ve věci dále rozhodoval Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne 29. března 2007 č. j. 30 Cdo 749/2006-121 odmítl dovolání stěžovatelky, poté, co dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh sporu i důvody, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, a vyslovuje přesvědčení, že těmito rozhodnutími soudy legalizovaly protiprávní stav, když uznaly již promlčený nárok žalobkyně, a tímto vynutily plnění z naturální obligace. Je přesvědčena, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a žádným způsobem neprokázala doručení příslušných příkazů k úhradě, neboť nemohla doložit doručení těchto příkazů k rukám stěžovatelky a soudu následně předložila toliko jejich dodatečně tištěné kopie.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
V souzené věci je zřejmé, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou byly uzavřeny prostřednictvím tzv. integrujícího formuláře (splňujícího náležitosti v té době platného §788 o. z.) pojistné smlouvy pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidel na celkem 60 vozů. Pojištění bylo sjednáno na dobu jednoho roku a počátkem pojištění byl den 1. ledna 2000. Celkové roční pojistné bylo sjednáno na částku 956.928,- Kč, která po slevě činila 893.076,- Kč. V integrujícím formuláři bylo dále dohodnuto, že pojistné je splatné prvního dne příslušného období a že pojistné bude placeno měsíčně ve výši 79.744,- Kč (po slevě 74.423,- Kč) na základě seznamu vozidel (hromadný inkasní předpis) příkazem k úhradě (nebo složenkou), který v příslušných termínech vystaví žalobkyně. Jak bylo prokázáno, žalobkyně zaslala stěžovatelce doklady o pojištění a zelené karty ke každému pojištěnému vozidlu. Stěžovatelka dohodnuté pojistné za období od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2000 nezaplatila.
V reakci na námitky stěžovatelky Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěry obecných soudů, jež jsou v odůvodněních jejich rozhodnutí srozumitelně vyloženy. Jak obecné soudy správně dovodily, splatnost pojistného se v dané věci dle pojistné smlouvy odvíjí od prvého dne příslušných pojistných období, a tak ji nelze odvíjet od doručení jednotlivých příkazů k úhradě vystavených žalobkyní, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Dodání příslušných platebních dokladů je třeba chápat jako poskytnutí součinnosti ze strany věřitele ke splnění dluhu, která má význam toliko pro posouzení doby, od kdy je stěžovatelka v prodlení s plněním svého závazku. V tomto směru Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatelka měla zájem zprostit se svého závazku a dobrovolně svůj dluh splnit, mohla využít institutu tzv. soluční úschovy, jež na takové případy právě dopadá. Stěžovatelce se před obecnými soudy rovněž nepodařilo prokázat své tvrzené promlčení nároku žalobkyně, neboť ta se domáhala placení pojistného za období od 1. ledna 2000 do 31. ledna 2000, přičemž řízení ve věci samé bylo zahájeno dne 28. února 2002. Ústavní soud akceptuje i závěr obecných soudů, že se povinnost vystavit příslušné platební doklady nepromlčuje a tak je nerozhodné, že příslušné platební doklady stěžovatelka obdržela až s dopisem jejímu právnímu zástupci (a to na jeho žádost) v rámci smírčího jednání právníků obou stran datovaným 22. září 2003.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Argumentaci obecných soudů, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu