ECLI:CZ:US:2008:2.US.2129.08.1
sp. zn. II. ÚS 2129/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Ondřejovická strojírna, spol. s r. o., se sídlem ve Zlatých Horách, Ondřejovice 49, právně zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brníčku u Zábřeha, Brníčko 91, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008-100, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007, č. j. 22 Ca 419/2006-41, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 1. 9. 2006, č. j. 11353/130/2005, č. j. 11354/130/2005, č. j. 11461/130/2005, č. j. 11462/130/2005 a č. j. 11463/130/2005 jakož i proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Jeseníku ze dnů 1. a 7. 4. 2005, č. j. 21407/05/399920/1770, č. j. 21420/05/399920/1770, č. j. 21442/05/399920/1770, č. j. 21448/05/399920/1770 č. j. 24223/05/399920/1770, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných v její daňové věci, a tvrdila že jejich vydáním bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na rovné postavení v soudním řízení, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušeny měly být i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka označila za podstatu věci její obchodní vztah se společností PEL-TRADE, spol. s r. o., od které nakoupila hutní materiál, který potřebovala ke své výrobě. Zboží bylo dodavateli fyzicky dodáno stěžovatelce, avšak fakturováno bylo společnosti PEL-TRADE, která zboží dodala stěžovatelce. Tento typ transakce je podle stěžovatelky zcela běžný, nazývá se traťová dodávka, kterou stěžovatelka přirovnala k reexportu. Počínání společnosti PEL-TRADE se stalo předmětem trestního řízení, z něhož vzešel podnět k daňové kontrole stěžovatelky, na základě níž bylo mj. rozhodnuto, že stěžovatelka nebyla oprávněna uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty ("DPH"). Orgány veřejné moci přitom vycházely z důkazů získaných v trestním řízení, ačkoli to samy označily za nepřípustné, resp. Nejvyšší správní soud konstatoval, že tato vada nemohla mít vliv na zákonnost soudního rozhodnutí. S tím stěžovatelka nesouhlasila a navrhla výslech jednatelů stěžovatelky, kteří mohli vyvrátit skutková zjištění, o něž se opíral krajský soud. Výslech proveden nebyl, čímž byla porušena rovnost účastníků řízení a právo na soudní ochranu.
Podle stěžovatelky je nepochopitelné, že obecné soudy upírají stěžovatelce unesení důkazního břemene, neboť předmětné dodávky se opravdu uskutečnily, což stěžovatelka prokázala standardními doklady. Proto stěžovatelka označila za "velmi diskriminující a znepokojující" závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že na stěžovatelku nelze hledět jako na osobu jednající v dobré víře. Tento závěr nabourává důvěru v právo a v právní stát, neboť pro něj neexistuje opora v dokazování provedeném (právě a jen) v daňovém řízení. Stěžovatelka vyvrátila výpovědi svědků, které Nejvyšší správní soud označil za klíčové,. Stěžovatelka nemohla mít informace o vnitřní organizaci společnosti PEL-TRADE, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že v ní dochází k nekalým praktikám a je nespravedlivé jí přičítat k tíži, že neměla informace, které nemohla objektivně získat. V obchodní praxi je běžné, že účetní doklady podepisují i jiné osoby, než statutární orgány. Správnou interpretací by tedy bylo, že tyto doklady jsou vůči třetím osobám "pravé" a tudíž daňově účinné.
Nejvyšší správní soud se navíc podle stěžovatelky nezabýval dostatečně podrobně kasačními námitkami, které se jednak týkaly spojení žalob týkajících se DPH a daně z příjmu do jednoho řízení a jednak překvapivých závěrů obsažených v rozhodnutích finančního ředitelství o odvoláních stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům (závěr o odlišnosti cen, k němuž nebyl od stěžovatelky v daňovém řízení žádán důkaz, jakož i o závěr, že doklady byly vystaveny před uskutečněním zdanitelného plnění). Tento postup odporuje ústavnímu pořádku ČR. Stěžovatelka byla v průběhu daňové kontroly ponechávána v neustálé nejistotě o tom, co má prokazovat a nebyly jí sděleny konkrétní pochybnosti a důvody a nebyl ani označen konkrétní důkaz, jehož předložení stěžovatelkou by mohlo pochybnosti úřadu vyvrátit. Proto stěžovatelka označila napadená soudní rozhodnutí jako výsledek nespravedlivého soudního procesu a zřejmé libovůle v soudním rozhodování.
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla správními žalobami rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 1. 9. 2006, č. j. 11353/130/2005, č. j. 11354/130/2005, č. j. 11461/130/2005, č. j. 11462/130/2005 a č. j. 11463/130/2005, kterými byla zamítnuta její odvolání vůči platebním výměrům na daň z přidané hodnoty a daň z příjmu. Správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007, č. j. 22 Ca 419/2006-41 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008-100 byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, kterou se domáhala zrušení rozsudku krajského soudu (k podrobnostem průběhu řízení srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu na: www.nssoud.cz).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly a Ústavní soud nezjistil, že by byla porušena základní práva uváděná v podání stěžovatelky. Tento závěr plyne zejména z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 1 Afs 15/2008-100), který důsledně vycházel jen z důkazů získaných v daňovém řízení a pečlivě vypořádal všechny námitky stěžovatelky, byť stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila opak. Soudní řízení před obecnými soudy je třeba v řízení o ústavní stížnosti vždy posuzovat jako celek, a proto nemůže mít ústavně právní relevanci eventuální vada rozhodnutí orgánu veřejné moci, která byla zhojena či jinak odstraněna na základě zákonem předvídaného instančního postupu. Na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze proto odkázat a Ústavní soud se jen ve stručnosti vyjádří k jednotlivým skupinám námitek.
Namítané porušení rovnosti účastníků řízení Nejvyšší správní soud vypořádal jednak tím, že upozornil, že stěžovatelka ke své újmě v daňovém řízení nevyužila příležitosti oponovat výpovědi klíčových svědků a jednak konstatoval, že zpochybňující tvrzení neučinila předmětem správní žaloby (č.l. 113 odst. 1 a 3 a č. j. 117 odst. 1 cit. rozhodnutí sp. zn. 1 Afs 15/2008). Tyto závěry korespondují se zásadou práva náležejí bdělým, která patří mezi konstanty rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud pečlivě vypořádal námitku nesouladu rozsudku Krajského soudu v Ostravě s judikaturou Evropského soudního dvora (č.l. 106 až 109 cit. rozh.), kdy také odůvodnil, na základě jakých konkrétních skutečností nemůže stěžovatelka úspěšně osvědčit dobrou víru zakládající očekávání, že nebude vydáno rozhodnutí o nadměrném odpočtu DPH a rozhodnutí o vyměření daně z příjmu. Stejně tak byla vypořádána námitka překvapivosti rozhodnutí, námitka nezohlednění obvyklosti cen a závěr o fingovanosti dokladu (č.l. 104 a č.l. 114 odst. 3 a násl. cit. rozh.). Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce (č.l. 114 odst. 2 cit. rozhodnutí), že krajský soud "z těžko pochopitelných důvodů" citoval důkazy pocházející z trestního spisu, kteréžto nebyly provedeny v daňovém řízení, avšak tyto "důkazy" byly použity vedle důkazů procesně korektních. Poukazem na konkrétní judikát Ústavního soudu vypořádal Nejvyšší správní soud i námitku absence odůvodnění platebních výměrů (č.l. 116. odst. 1 cit. rozh.). Způsobem, k němuž rovněž nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování výhrady byla Nejvyšším správním soudem vypořádána i námitka stěžovatelky, že je činěna odpovědnou za eventuální zfalšování podpisů na daňových dokladech vystavených společností PEL-TRADE (č.l. 117 dole a č.l. 118 nahoře cit. rozhodnutí). Přesvědčivě Nejvyšší správní soud odůvodnil závěr o neunesení důkazního břemene (č.l. 110-112 cit. rozh.), kdy nejprve věc osvětlil z hlediska obecných východisek, která potom aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky. Náležitou pozornost věnoval Nejvyšší správní soud námitce spojení žalob (č.l. 102 odst. 3 a násl. cit. rozh.). K tomu Ústavní soud podotýká, že ani v ústavní stížnosti stěžovatelka neosvětlila, jaký konkrétní negativní dopad do základních práv mělo spojení správních žalob. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že: "Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech." (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 23. 8. 2003, dostupné z: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu