ECLI:CZ:US:2008:2.US.2136.07.1
sp. zn. II. ÚS 2136/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. Nco 33/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým v řízení o určení vlastnictví stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích: Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Polednová a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod spisovou značkou 18 Co 344/2006.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud se při svém rozhodování o námitce podjatosti nedostatečně vypořádal s argumenty, o něž námitku podjatosti opíral. V důsledku napadeného rozhodnutí tak budou i nadále rozhodovat v restituční věci stěžovatele výše jmenovaní soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, u nichž, podle názoru stěžovatele, jsou dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy nestrannosti a nezávislosti.
Shodně jako v předchozím řízení u obecných soudů uvedl stěžovatel důvody, které jej vedly k přesvědčení o podjatosti soudců. Zdůraznil, že dle jeho subjektivního přesvědčení shora jmenovaní soudci nejsou nestrannými, o čemž má svědčit i jejich postup při projednávání stěžovatelovy právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 65/2002 a následně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 18 Co 378/2006 (obdobně krajský soud postupoval ve věci vedené pod sp. zn. 18 Co 242/2006). V uvedené věci soudci odvolacího soudu potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS - st. 21/05, čímž měli dobrovolně rezignovat na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu a jednoznačně dali najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného práva na spravedlivý soudní proces.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl námitky týkající se právního posouzení merita věci obecnými soudy a odkázal na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 a na obecnými soudy přehlížené závěry nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 55/1995 7 a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/99.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř. poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod než umožňuje posledně uvedený článek Úmluvy. Povinností soudu proto bylo přednostně aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy, a to především pro příznivější možnost ochrany základních práv stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele s totožnou právní argumentací se již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn. III. ÚS 2138, sp. zn. III. ÚS 2137/07, sp. zn. II. ÚS 2139/07, sp. zn. I. ÚS 2142/07 a další), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, na jejich právní závěry odkazuje a ve stručnosti pouze uvádí:
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z vyjádření dotčených soudců, ani z tvrzení stěžovatele nevyplynuly skutečnosti, které by opodstatňovaly pochybnosti o nepodjatosti soudců. Stěžovatel ke svému subjektivnímu přesvědčení o podjatosti uvedených soudců neuvedl žádný konkrétní důvod, vyjma nespokojenosti s dosavadním postupem soudu v řízení a s rozhodováním v obdobných věcech.
Vzhledem k tomu, že okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem vyloučení soudce (srov. §14 odst. 4 o.s.ř.), se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací uvedenou v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a považuje ji za ústavně souladnou.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze však vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04). Subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti soudce, založené na předchozím procesním neúspěchu účastníka řízení, eventuelně polemice či kritice rozhodnutí Ústavního soudu v jiných věcech, jimiž bylo napadené rozhodnutí podepřeno, však k vyloučení soudce nepostačuje, neboť objektivně není dán důvod pro pochybnost o nepodjatosti soudce. Pochybnosti totiž musí být dostatečně určitým způsobem objektivizovány a účastníkem řízení tedy musí být tvrzeny konkrétní objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost soudce zpochybněna.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ostatními námitkami stěžovatele ohledně právního posouzení merita věci odvolacím soudem, které mělo být v rozporu s argumentací obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, se nezabýval, neboť nebyly předmětem řízení ústícího do vydání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Vzhledem k tomu, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, nevybočilo z mezí ústavnosti a Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu