ECLI:CZ:US:2008:2.US.2141.08.1
sp. zn. II. ÚS 2141/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. července 2007, č. j. 23 Co 116/2007-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 20. července 2007, č. j. 23 Co 116/2007-21, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 16 Nc 14344/2006-6, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 40.416 Kč. Odvolací soud posuzoval zejména otázku, zda je rozhodčí nález vykonatelným exekučním titulem. V této souvislosti konstatoval, že povinný se o vydání rozhodčího nálezu sice nedověděl, ale tento byl doručen do rukou jemu ustanoveného opatrovníka. Tak byly splněny předpoklady pro nařízení exekuce. Odvolací soud pouze podotkl, že nemá v rámci exekučního řízení oprávnění přezkoumávat postup rozhodce v rozhodčím řízení a tedy ani nemá možnost přezkoumávat, zda rozhodce řádně přistoupil k ustanovení opatrovníka povinnému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce [čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje především v tom, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda byly naplněny všechny předpoklady pro nařízení exekuce, neboť při posouzení formální vykonatelnosti rozhodnutí vycházel pouze z obsahu nalézacího spisu. Přitom v rozhodčím nálezu (nález ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. SL 2006/1583) bylo tvrzeno, že se stěžovatel na uvedené adrese zdržuje, avšak v usnesení o ustanovení opatrovníka bylo uvedeno, že na uvedené adrese nebydlí. Stěžovatel přitom na uvedené adrese nikdy nebydlel ani se zde nezdržoval. Vyslovil přesvědčení, že nebyl dán zákonný důvod k ustanovení opatrovníka, neboť šetření učiněná rozhodčím soudem ohledně pobytu stěžovatele byla hrubě nedostatečná a důvod, pro nějž byl opatrovník ustanoven nebyl spolehlivě prokázán. Pochybení se dopustil i odvolací soud, který vůbec nezkoumal, zda byl opatrovník ustanoven tak, aby mu bylo možno doručovat. Odvolací soud se rovněž nezabýval námitkou místní nepříslušnosti, kterou stěžovatel vznesl v odvolání. V tomto spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
V dané věci stěžovatel vytýká exekučnímu soudu, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení exekuce, zejména pak neřešil otázku, zda byl rozhodčí nález stěžovateli řádně doručen. Přestože petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím vydaným v exekučním řízení (usnesení o nařízení exekuce a potvrzující usnesení odvolacího soudu), argumentace stěžovatele se týká spíše postupu rozhodce v rozhodčím řízení (stěžovatel napadá postup při ustanovení opatrovníka pro doručení rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení). Cestou ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím v exekučním řízení se tak stěžovatel snaží napravit pochybení, které vzniklo v řízení předchozím (rozhodčím). Takový postup ovšem není možný, neboť řízení nalézací (v tomto případě rozhodčí řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) je řízením odlišným od řízení exekučního, proto nelze v řízení exekučním uplatňovat námitky, které bylo nebo eventuálně ještě je možno uplatnit v řízení nalézacím. V řízení o nařízení exekuce je exekuční soud ve vztahu k exekučnímu titulu (tedy v daném případě k rozhodčímu nálezu) oprávněn zkoumat pouze existenci řádného návrhu na nařízení exekuce a doložení vykonatelného titulu. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ten se výše uvedenými skutečnostmi zabýval a existenci vykonatelného titulu potvrdil. Pokud se stěžovatel domnívá, že rozhodčí řízení, resp. rozhodčí nález, vykazuje vady, má procesní prostředky obrany, které nabízí zákon o rozhodčím řízení, popř. občanský soudní řád.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu