ECLI:CZ:US:2008:2.US.2158.08.1
sp. zn. II. ÚS 2158/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti RNDr. I. S., zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 17, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2008, č. j. 22 Cdo 1455/2008-525, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2008, č. j. 22 Cdo 1455/2008-535, proti výrokům II. až V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě, kterou se domáhal změny prohlášení vlastníka budovy o vymezení bytových jednotek, a tvrdil že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeno mělo být i právo na nedotknutelnost obydlí garantované čl. 12 odst. 1 Listiny a právo vlastnické, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že soudy zúžily pojem bytu, resp. oddělily od něj sklep, jenž byl vždy jeho příslušenstvím (takto např. zněla nájemní smlouva a např. jen zde může stěžovatel skladovat uhlí, kterým jsou vytápěny některé místnosti bytu). Přesto soudy shledaly, že stavební bytové družstvo nemělo v úmyslu převést s bytem sklepní kóji. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem o nedostatku pasivní legitimace družstva, ani s podle něj retroaktivně změněným právním názorem o tom, že příslušenství nezbytně nesleduje osud věci hlavní. Sklepní kóji nebylo možno od bytu oddělit, byla součástí jednotky. Stěžovatel závěrem uvedl, že věcné projednání ústavní stížnosti by mělo význam, neboť mezery v procesních i hmotněprávních předpisech nesmí být vykládány jako pasti na účastníky a procesní záležitosti nemohou převažovat nad hmotněprávní podstatou, byť by se tak dělo v zájmu právní jistoty, neboť jinak by občanům zbyla jistota jediná - že nemohou od soudů nic očekávat. V roce 1996 bylo obtížné sestavit dobrou žalobu, zejména když družstvo učinilo vadné prohlášení. Stěžovatel přitom složitost a nedokonalost předpisů pro vlastnictví bytů nezavinil, přesto musí léta vynakládat značné úsilí na to, aby družstvo splnilo jednoduchou povinnost - převést byt a podíl na nebytových prostorech se vším co k nim náleží, bez chyb a dodatečných břemen.
Ústavní soud zjistil z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2005, č. j. 16 C 109/97-380, že soud vyhověl stěžovatelově žalobě na změnu prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek. Proti tomuto rozsudku podal vlastník budovy odvolání, jemuž vyhověl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, kterým změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 2. 6. 2008, č. j. 29 Cdo 1455/2008-525, které ve výroku o nákladech řízení opravil usnesením ze dne 14. 7. 2008, č. j. 22 Cdo 155/2008-535 (k podrobnostem průběhu celého řízení a k jeho bližší specifikaci viz rekapitulaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu, dostupného z: www.nsoud.cz/rozhod.php).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly stěžovatelovy argumenty a vysvětlily, proč nelze jeho žalobě vyhovět. Především Nejvyšší soud konstatoval (str. 7 odst. 2 usnesení sp. zn. 22 Cdo 1455/2008), že nárok není založen právními předpisy, o něž je stěžovatel opírá. Předtím však soud relevantní části právních předpisů podrobně vyložil (str. 4 odst. 3 až str. 7 odst. 1 usnesení sp. zn. 22 Cdo 1455/2008). Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil rozdíl mezi pojmy místnost a prostor (str. 5 odst. 3 a str. 6 odst. 1 cit. rozhodnutí). Nejvyšší soud rovněž odůvodnil (str. 7 odst. 3 cit. rozhodnutí), proč považuje za správné zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal určení neplatnosti prohlášení vlastníka domu, neboť bylo v souladu s konstantní judikaturou. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval (str. 5 odst. 1, rozsudku č. j. 39 Co 310/2005-427), že žalobní požadavek by nebyl schopný vkladu (resp. záznamu) do katastru nemovitostí a podrobně se zabýval (str. 6 rozsudku č. j. 39 Co 310/2005-427) výkladem pojmu místnost, a odůvodnění závěru, že stěnami neohraničená sklepní kóje není podřaditelná pod pojem místnost, nýbrž vykazuje atributy pojmu "prostor". Nejvyšší soud se rovněž náležitě věnoval otázce vztahu příslušenství a věci hlavní (str. 5 odst. 2 usnesení sp. zn. 22 Cdo 1455/2008), kde vysvětlil o jaké důvody opírá rozlišování mezi různými druhy příslušenství bytu. Z napadených rozhodnutí ani neplyne, že by soudy nepřípustně využily informační asymetrie a že by nevyhovění stěžovatelově nároku bylo důsledkem nadřazení formálně procesních požadavků (k účelu řízení netečných) samotnému účelu řízení.
Nejvyšší soud vyložil stěžovateli dostatečně a z hlediska ústavnosti přijatelně, proč nelze jeho nároku vyhovět. Ústavní soud na podkladě argumentace předložené stěžovatelem neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů nějakou ústavněprávně relevantní vadu, neboť tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu