ECLI:CZ:US:2008:2.US.2197.08.2
sp. zn. II. ÚS 2197/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. Č., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 297/2008 ze dne 16. července 2008, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. srpna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 17/2008 ze dne 6. května 2008, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Konkrétně v ústavní stížnosti uvádí, že nejsou dány důvody vazby, protože svým jednání v minulosti nikdy nezavdal příčinu k odůvodněným obavám, že by se vyhýbal trestnímu stíhání. Je ženatý, před vzetím do vazby se vždy zdržoval na adrese, kde bydlí společně se svou rodinou takřka deset let. Má nezletilého syna. Vždy se dostavoval k orgánům činným v trestní řízení a nikdy nemařil řízení svou nepřítomností. Protože je na vůli každého jedince, zda je zaměstnán či nikoliv, není možné odůvodňovat vazbu tím, že není vázán na konkrétní místo výkonem zaměstnání. Přestože jeho otec při svém výslechu nabídl peněžitou záruku, nestanovil soud prvého stupně výši peněžité záruky a ani neuvažoval o jiných náhradách vazby. Odůvodnění postrádá jakékoliv indicie nasvědčující obavám z pokračování trestné činnosti, když se nectí zásada presumpce neviny a v rozhodnutí se předjímá rozhodnutí ve věci. Omezení osobní svobody také není možné odůvodňovat dovolenými, že svědkové nechodí, a že není k dispozici spis neboť obžalovaný podává žádosti o propuštění z vazby a spis je proto u odvolacího soudu. Není totiž možné, aby omezení osobní svobody bylo zapříčiněno jinými okolnostmi než na straně obžalovaného.
3. Přestože to stěžovatel sám nenavrhoval, rozhodl Ústavní soud o projednání věci mimo pořadí, tedy jako naléhavé. Bez ohledu na relevanci argumentace stěžovatele a tedy bez hodnocení možností jeho procesního úspěchu je naléhavost dána předmětem, jímž je omezení osobní svobody vazbou. Zásah do tohoto práva je totiž zpravidla jen těžko napravitelný.
4. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 1 T 17/2008, Ústavní soud zjistil, že dne 5. února 2008 byla proti stěžovateli podána obžaloba pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. a), c) a d) trestního zákona a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona, spáchaný ve spolupachatelství, kterého se měl konkrétně stěžovatel dopustit tím, že nutil P. B. k doznání krádeže přenosného počítače jednak za pomocí zavíracího nože na uzavřeném místě, jednak odvezením na skládku odpadu a vyhrožováním tělesným poškozením a kopáním, a jednak pálením zapalovačem, přičemž mu způsobil určitá zranění. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 44 Nt 541/2007-8, ze dne 12. července 2007 a to ze všech vazebních důvodů, přičemž odpadnutí koluzního důvodu bylo konstatováno v usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, č. j. 2 ZT 136/2007-91, ze dne 9. října 2007, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě. V dané věci podal stěžovatel (nikoliv první) žádost o propuštění z vazby dne 29. dubna 2008 a to především s odvoláním na výsledky hlavního líčení konaného dne 23. dubna 2008, při němž poškozený prohlásil, že si obvinění vymyslel a v přípravném řízení vypovídal opakovaně lživě, a dále na polemice s důvodností provedení původního výslechu poškozeného jako úkonu neodkladného a neopakovatelného. Usnesením soudu prvého stupně ze dne 6. května 2008 byla tato žádost zamítnuta a následná stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením, které je napadeno ústavní stížností.
5. Tak jako ve všech obdobných vazebních věcech je Ústavní soud nucen nejprve připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (stojící mimo soustavu obecných soudů) není superrevizní instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posoudit konkrétní skutečnosti odůvodňující v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, stejně jako zvážit samotnou existenci předpokladů vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům; jde o výraz jejich nezávislého soudního rozhodování. Do úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami plynoucími z ústavního pořádku.
6. Ústavní soud především konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se spíše než k nynějším rozhodnutím o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu vztahuje k té jeho žádosti, o níž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 1 T 17/2008-829 ze dne 3. března 2008 (resp. k jeho stížnosti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 61 To 134/2008-844 ze dne 9. dubna 2008). To je dáno tím, že v tehdejší a nikoliv v nynější žádosti o propuštění z vazby na svobodu byla posuzována nabídka stěžovatelova otce na složení peněžité záruky, písemný slib stěžovatele, a existence vazebních důvodů v závislosti jednak na rodinných a pracovních podmínkách stěžovatele, a jednak na obavě z maření trestního stíhání. Dlužno dodat, že se tak stalo poté, co byly možnosti nahrazení vazby jinými instituty uvedeny v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 33/2008-810 ze dne 16. ledna 2008, jímž bylo zrušeno původní zamítavé rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím je tedy třeba zcela odmítnout argumentaci vztahující se k rozhodnutím o dřívější žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, protože ta nejsou předmětem této ústavní stížnosti. Přiměřeně totéž platí o stěžovatelem s negativní kontací uváděných procesních obtížích, které v napadeném rozhodnutí vůbec nejsou uváděny.
7. Ústavní soud považuje za ústavně souladné, že se obecné soudy obou stupňů striktně držely nyní uplatněných důvodů pro propuštění z vazby na svobodu, tedy nové důkazní situace vzniklé po popření skutku poškozeným, a na to navazující argumentace procesní nepoužitelnosti prvního výslechu poškozeného, který byl proveden jako úkon neodkladný a neopakovatelný. Jinými slovy Ústavní soud kvituje, že se obecné soudy neodchýlily od této původní a závazné argumentační linie stěžovatele, přestože se jí stěžovatel necítil vázán ve stížnosti, ani nyní v ústavní stížnosti.
8. Stejně tak Ústavní soud považuje za ústavně souladný způsob, jakým oba obecné soudy ve věci rozhodly. Jedná se předně o jejich výklad existence útěkového a předstižného důvodu vazby. Požadavek obecných soudů, aby byl stěžovatel vázán na určité místo kromě rodinných vazeb i zaměstnáním s ohledem na citelnou trestní sazbu danou konkrétními okolnostmi skutku, pro který je stíhán, nelze považovat za nepřiměřený. Lze sice souhlasit se stěžovatelem v tom, že je v zásadě jeho věcí, zda bude zaměstnán či nikoliv, zda bude veden jako uchazeč o zaměstnání či nikoliv, a v širším slova smyslu kde a s kým vůbec bude žít a z jakých prostředků, pokud jsou legální. Nicméně stát coby garant zájmu celé společnosti má legitimní veřejný zájem na náležitém zjištění trestných činů a potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu), a proto může přiměřeně omezovat v jejich právech všechny osoby, jichž je zapotřebí k provedení trestního stíhání. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že se v prvé řadě jedná o přiměřené omezení práv obžalovaného. Pokud je toto omezení přiměřené, jako v daném případě požadavkem na určitým jednáním deklarovaný vztah k místu pobytu, nic to nemění na tom, že se stále jedná o spravedlivý proces. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud také názoru, že se obecné soudy zcela správně zabývaly tím, že podle dosavadního stavu dokazování až do doby zadržení od vytýkaného skutku neupustil. Souhlasit lze jen s tím, že k trestní minulosti stěžovatele nelze přihlížet, což však v kontextu všech argumentů obecných soudů v dané věci postrádá ústavněprávní význam.
9. Důkazní stav podezření, v ústavní stížnosti argumentovaný jen jakoby mimochodem a nemístně ve vztahu k presumpci neviny, má přitom pro posuzovanou věc zásadní význam. Jde totiž o to, jak je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný omezen na svobodě vazbou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Roklina proti Rusku č. 54071/00 ze dne 7. dubna 2005 in http://www.echr.coe.int/). Proto nepochybně má význam, zda je usvědčující výpověď poškozeného provedená jako neodkladný a neopakovatelný úkon procesně použitelná jako důkaz, stejně jako má význam to, že poškozený u soudu existenci vytýkaného skutku popřel. Jinak a lapidárně řečeno: zborcení důkazní situace obžaloby se nutně musí projevit v propuštění obviněného z vazby na svobodu. Nicméně v nyní posuzovaném případě obecné soudy obou stupňů přesvědčivě vyložily, proč v současnosti nemá význam změna výpovědi poškozeného, a že původní výslech poškozeného byl řádně proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Proti této ústavněprávně významné argumentaci obecných soudů ostatně stěžovatel nenamítá vůbec nic.
10. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnul, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu