ECLI:CZ:US:2008:2.US.2201.08.1
sp. zn. II. ÚS 2201/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2008 č. j. 6 To 752/2007-910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že tímto rozsudkem i rozhodnutími, která jeho vydání předcházela (rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 2. 2007 č. j. 4 T 33/2007-656, obžalobou Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 19. 2. 2007 sp. zn. 1 ZT 236/2006, usnesením Policie ČR ze dne 17. 5. 2006 ČTS: ORBR-165/BR-OK-2006), byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhuje, aby byla ústavní stížnost přijata k projednání z důvodu nutnosti výkladu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. ve vztahu k ustanovení §8 tr. zák. Stěžovatel vznáší námitky i proti přípisu Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 8. 2008 (který označuje za "rozhodnutí"), jímž mu bylo ohledně jeho návrhu na obnovu řízení ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě (napadeného ústavní stížností) sděleno, že obnova řízení bude řešena až po vrácení spisového materiálu z Nejvyššího soudu. Dle něj mu tím byl odmítnut přístup k soudu v reálném čase. Navíc návrh na obnovu řízení projednává jiný soudce, čímž mělo být porušeno právo na zákonného soudce.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem ze dne 13. 3. 2008 Krajský soud v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 4 T 33/2007 a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. stěžovatele nově uznal vinným pokusem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle ustanovení §8 odst. 1 k §249a) odst. 2 tr. zák. Za to jej nově odsoudil podle §249a) odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu dle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přílohy k ní připojené, stěžovatel podal dne 22. 7. 2008 proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Porovnáním jeho obsahu s ústavní stížností bylo zjištěno, že dovolací námitky se v podstatě shodují s argumenty uplatněnými ve stížnosti. Ústavní soud ověřil u Okresního soudu v Bruntále, že o dovolání nebylo doposud rozhodnuto.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
V daném případě je tedy ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, neboť stěžovatel podal proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Pokud stěžovatel s poukazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu navrhuje projednání ústavní stížnosti z důvodu nutnosti výkladu dotčených ustanovení trestního zákona, Ústavní soud připomíná, že jeho posláním je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy), nikoli činit výklad podústavního práva. To je primárním úkolem především Nejvyššího soudu v rámci sjednocování judikatury obecných soudů. Jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, přijetím ústavní stížnosti za situace, kdy nebylo rozhodnuto o dovolání, by Ústavní soud do této jeho pravomoci nepřípustně zasáhl. Z uvedeného důvodu proto aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepřichází v úvahu.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti zabývá i přípisem okresního soudu, jímž mu bylo sděleno, že o návrhu na obnovu řízení bude rozhodnuto až po rozhodnutí o dovolání, a takový postup soudu označuje za protiústavní, stejně jako okolnost, že návrh na obnovu řízení projednává jiný soudce. Těmto námitkám ale nekoresponduje petit ústavní stížnosti, v němž je navrhováno toliko zrušení odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Protože Ústavní soud je návrhovým žádáním vázán a nemůže jej překročit, dalšími tvrzenými pochybeními, k nimž mělo dojít v řízení o návrhu na obnovu trestního procesu, se nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj