ECLI:CZ:US:2008:2.US.2211.08.1
sp. zn. II. ÚS 2211/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) O. M. a 2) S. M., zastoupených JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, směřující proti usnesení Okresního soudu v Táboře sp. zn. 9 Nc 4231/2007 ze dne 9. června 2008, a exekučnímu příkazu JUDr. Stanislava Pazderky č. j. 117EX 150/2007-109 ze dne 25. března 2008, za účasti 1) Okresního soudu v Táboře a 2) JUDr. Stanislava Pazderky, soudního exekutora, se sídlem Prokopova 339/14, Písek, jako účastníků řízení, a 1) I. O. a 2) J. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem, elektronicky dne 31. srpna 2008, a k poštovní přepravě dne 3. září 2008 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž exekučním příkazem byly určeny náklady exekuce ve výši 177.596 Kč, oprávněným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a usnesením soudu nebylo vyhověno námitkám stěžovatelů proti exekučnímu příkazu a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelé tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
2. Konkrétně je rekapitulováno, že u Okresního soudu v Táboře bylo pod sp. zn. 12 Nc 4280/2005 vedeno řízení pro pohledávku ve výši 450.000 Kč s příslušenstvím. Aniž tato exekuce byla ukončena či řízení zastaveno, byla pro stejnou pohledávku - její příslušenství a náklady řízení - vedena v nyní posuzované věci stejnými oprávněnými exekuce proti stěžovatelům - dětem povinného z předešlé exekuce. Proto jsou přesvědčeni, že exekuce proti nim byla vedena neoprávněně pro překážku litispendence, tedy v rozporu s §35 exekučního řádu. Nedošlo k realizaci exekutorem vydaných exekučních příkazů, protože dluh byl uhrazen v původní exekuci povinným J. M., pokud šlo o jistinu a náklady předchozího řízení, navíc byly uhrazeny i do určité výše náklady exekuce. Zbytek příslušenství byl pak uhrazen třetí osobou přímo oprávněným mimo jakékoli exekuční řízení. Stěžovatelé sami přitom nic nedlužili, pouze na základě odporovatelného úkonu byli povinni k úhradě dluhu, pokud by nebyl uhrazen skutečným povinným. V tomto exekučním řízení tedy nebylo nic vymoženo, ani navrhovateli dobrovolně uhrazeno, a proto s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb.) mají zato, že soudnímu exekutorovi nemůže náležet odměna. Závěrem uvádějí, že doposud nebylo ani jedno z obou exekučních řízení zastaveno, pouze bylo oznámeno u prvé exekuce, že se od ní upouští.
3. Z vyžádaného spisu sp. zn. 117EX 150/2007 Ústavní soud zjistil, že mají vedlejší účastníci řízení exekuční titul proti J. M. a na jeho základě byla proti J. M. nařízena Okresním soudem v Táboře exekuce pod sp. zn. 12 Nc 4280/2005, v níž soudní exekutor exekučními příkazy č. 8 a 9 ze dne 30. října 2006 nařídil prodej určitých nemovitostí ve vlastnictví povinného. V této exekuci byla vymožena jistina, část úroků z prodlení a část náhrady nákladů nalézacího řízení. J. M. však předmětné nemovitosti daroval stěžovatelům a usnesením soudního exekutora č. j. 117 EX 350/065-126 ze dne 29. května 2007 byly výše uvedené exekuční příkazy zrušeny. Vedlejší účastníci poté s úspěchem odporovali darovací smlouvě J. M., a na základě toho se domáhali své vykonatelné pohledávky proti stěžovatelům v nyní posuzovaném řízení vedeném Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 4231/2007. V něm soudní exekutor exekučními příkazy č. 1 a č. 2 z 28. května 2007, ve znění opravného usnesení ze dne 28. června 2007 nařídil exekuci prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů a v provádění této exekuce pak pokračoval ustanovením znalce, rozhodnutím o námitce podjatosti proti tomuto znalci, a nařízením prohlídky nemovitostí. Dne 3. ledna 2008 bylo převodem zaplaceno na účet vedlejších účastníků řízení 300.000 Kč, dne 7. března 2008 zaplatila právní zástupkyně stěžovatelů vedlejším účastníkům řízení vkladem na jejich účet 325.000 Kč, dne 14. března 2008 pak 346.582 Kč a dne 21. března 2008 částku 25.703 Kč. Soudní exekutor dne 25. března 2008 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce napadený ústavní stížností a k námitkám stěžovatelů rozhodoval soud.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud proto není oprávněn vstupovat do Ústavou vymezené pravomoci obecných soudů, tedy pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející prostup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. O takový případ se však v nyní posuzovaném případě nejedná.
5. Stěžejním argumentem stěžovatelů je litispendence posuzovaného exekučního řízení, které je vedeno na návrh vedlejších účastníků řízení proti stěžovatelům, ačkoliv na jejich návrh je současně vedeno exekuční řízení proti J. M., které bylo Okresním soudem v Táboře nařízeno pod sp. zn. 12 Nc 4280/2005 pro pohledávky z téhož exekučního titulu. Z ústavněprávního pohledu vyplývá princip litispendence z požadavku právní jistoty zakotveného v základním vztahu mezi veřejnou mocí a jednotlivcem podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Nic na tom nemění, že se tento princip odráží v řadě dalších základních práv a svobod. I v exekuci jde o to, aby oprávněný v exekučním řízení za pomoci orgánů veřejné moci na povinném vymohl to a pouze to, na co má vykonatelný materiální nárok (srov. Macur, J.: Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita: 2002. str. 104 a násl.). Ústavní předpisy však kasuisticky nediktují, jak má být právní jistoty při výkonu pravomocí orgánů veřejné moci dosaženo, a proto je problematika litispendence při vědomí materiálního ohniska Ústavy konkretizována podústavním právem - jak legislativou tak ustálenou rozhodovací praxí justice.
6. Pokud tedy §35 odst. 3 exekučního řádu zakazuje zahajování exekučního řízení pro tentýž nárok, pro nějž probíhá jiné exekuční řízení podle tohoto právního předpisu, pak je klíčovým výklad toho, co se považuje za tutéž věc. S ohledem na to, že se námitka litispendence stěžovatele táhne posuzovanou věcí jako červená nit od počátku, zabývaly se jí již obecné soudy, a to konkrétně v rozhodnutí o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce. Soud prvého stupně vyšel z toho, že podle §47 odst. 2 exekučního řádu má pouze exekuční příkaz a nikoliv usnesení o nařízení exekuce účinky nařízení výkonu rozhodnutí. A protože exekuční příkazy nařizující prodej nemovitostí byly v dříve zahájeném exekučním řízení již zrušeny, neshledal překážku věci zahájené (usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 9 Nc 4231/2007-61 ze dne 5. listopadu 2007). Soud druhého stupně naproti tomu dovodil, že ustanovení §47 odst. 2 exekučního řádu má význam jen při souběhu exekučního řízení s řízením o výkon rozhodnutí, které se pak posuzuje podle §83 odst. 1 občanského soudního řádu a nikoliv podle §35 odst. 3 exekučního řádu. Odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 159/79 ze dne 18. února 1981 (in SbNS 9-10/1981 - R 21/1981). Podle něj "O překážku věci zahájené jde tehdy, jestliže mezi týmiž účastníky pro stejnou pohledávku přisouzenou jedním rozhodnutím byl podán opětovně návrh na stejný způsob výkonu a nebyl-li dosud pravomocně nařízen výkon podle původního návrhu s účinky podle ustanovení §293 odst. 1 občanského soudního řádu." Na tento názor nyní odkazuje i nauka zabývající se exekučním řízením [srov. Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 11; Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. str. 90 a 92]. Poté odvolací soud konstatoval, že zatímco v řízení zahájeném soudem prvého stupně pod sp. zn. 12 Nc 4280/2005 šlo o nárok vedlejších účastníků řízení vůči J. M., jde v nyní posuzovaném řízení o nárok vedlejších účastníků řízení vůči stěžovatelům. Na závěr se pak odvolací soud zabýval i tím, že na předmětnou pohledávku nebylo v dříve zahájené exekuci J. M. v té době uhrazeno nic z toho, pro co byla vedena posuzovaná exekuce proti stěžovatelům.
7. Výše uvedená argumentace rozhodnutí zcela zahrnuje jak prvek kontroly formální správnosti provádění exekučního řízení, tak také prvek kontroly materiálního dopadu činnosti orgánů veřejné moci na stěžovatele, a proto nelze proti jejich postupu a výkladu předmětně problematiky mít vůbec žádné ústavněprávní námitky. Lze proto považovat za ústavně souladné, když se obecný soud v nyní napadeném rozhodnutí touto otázkou vůbec nezabýval.
8. Pokud jde o vlastní výši nákladů exekuce, tak jak ji vyčíslil soudní exekutor v napadeném příkazu, nehodlá se Ústavní soud nijak odchylovat od názoru obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, že totiž "Ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". Na rozdíl od stěžovatelů však z něj s ohledem na posuzovaný případ Ústavní soud neshledává stěžovateli vyvozované konsekvence. Stejně jako obecný soud nemá ani Ústavní soud pochybnosti o tom, že k plnění v lednu a březnu tohoto roku došlo v rámci exekuce a v jejím důsledku, tedy jinými slovy právě v důsledku aktivit soudního exekutora. Bylo sice chybou obecného soudu, že se nevypořádal s námitkou, že zbytek příslušenství byl uhrazen třetí osobou přímo oprávněným mimo jakékoli exekuční řízení. Avšak toto pochybení nedosahuje ústavněprávní relevance. S přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu byla tato námitka irelevantní a zcela zjevně účelová. Na potvrzeních banky o vkladech na účet vedlejších účastníků řízení je označena osoba vkladatele jménem, a stejně jako vedlejší účastníci a soudní exekutor ani Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že se jednalo o právní zástupkyni stěžovatelů. Pokud však takto plnila právní zástupkyně stěžovatelů, je zcela zřejmé, že to bylo z iniciativy stěžovatelů, a že jakákoliv třetí osoba v argumentaci stěžovatelů je ve své podstatě jen prostředníkem, provádějícím úkony jejich jménem a na jejich účet.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu