ECLI:CZ:US:2008:2.US.2229.07.1
sp. zn. II. ÚS 2229/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., Advokátní kancelář se sídlem Nad Olšinami 27, Praha 10, zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 94 K 6/95, a Vrchního soudu v Praze, ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. 1 Ko 390/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 8. 2007, jejíž nedostatky v právním zastoupení byly odstraněny následujícím přípisem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva, a navrhl proto, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
V rámci konkurzního řízení úpadce obchodní společnosti Agrox, a.s., započatého v roce 1995, stěžovatel vystupoval jako správce konkurzní podstaty. Přes řadu údajných komplikací v roce 2003 zpracoval konečnou zprávu, kterou na výzvu soudu ze dne 4. 2. 2004 přepracoval a po projednání a schválení věřitelským výborem úpadce ji znovu soudu předložil. Před projednáním konečné zprávy byla věc opatřením místopředsedy soudu nově určena k projednání a rozhodnutí soudkyni JUDr. Jarmile Hanuliakové. Stěžovatel měl proti způsobu vedení řízení touto soudkyní řadu výhrad, a svým podáním ze dne 12. 5. 2005 proto uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, neboť nemohl po dobu vzniklých průtahů v řízení disponovat s částkou připadající na jeho odměnu. O tomto svém kroku stěžovatel konkurzní soud uvědomil. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že z této skutečnosti měl soud dovodit, že v souvislosti se zahájeným řízením bude projednávána i otázka spoluodpovědnosti soudců za vzniklou škodu, a mělo být proto postupováno podle §14 o.s.ř., neboť je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, které stěžovatel ve svém podání ze dne 12. 5. 2005 označil. Dne 30. 6. 2005 Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli sdělilo, že právo na náhradu škody mu nepřísluší, neboť vztah podléhající režimu §12 a §29 zákona o konkurzu a vyrovnání nezakládá nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel podal ve smyslu citovaného zákona žalobu k soudu, neboť s názorem ministerstva nesouhlasí. I o tomto kroku stěžovatel soud vyrozuměl.
Usnesením ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 94 K 6/95, soud stěžovatele zprostil funkce správce konkurzní podstaty. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, které odůvodnil toliko předběžně. Vznesl v něm dále požadavek, aby soud vyčkal rozhodnutí o jeho námitce podjatosti označených soudců a aby mu poté bylo umožněno odvolání podrobně odůvodnit. Soud jej však usnesením ze dne 29. 7. 2005 vyzval, aby odvolací důvod uvedl ve lhůtě pěti dnů ode dne doručení usnesení. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 490/05, odmítl.
Dne 6. 6. 2007 senát Nejvyššího soudu vydal usnesení, podle něhož označení soudci nejsou ve smyslu podání stěžovatele ze dne 17. 5. 2005 vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel vznáší řadu výtek.
Dne 1. 6. 2007 Vrchní soud v Praze vydal usnesení, sp. zn. 1 Ko 390/2005, jímž bylo odvolání stěžovatele odmítnuto, neboť neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti podle §43 odst. 2 o.s.ř. Soud se však nikterak nevypořádal s námitkou stěžovatele stran probíhajícího řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, s nímž souvisí riziko regresní náhrady vůči dotčeným soudcům. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, že na výzvu soudu nereagoval, neboť ve svém původním podání uvedl, že odvolání doplní až po rozhodnutí o námitce podjatosti.
Dne 1. 6. 2007 Vrchní soud v Praze rozhodl o námitce podjatosti tak, že soudkyně JUDr. Hanuliaková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. V odůvodnění soud uvedl, že riziko regresní odpovědnosti soudců nezakládá důvod k pochybnostem o jejich nepodjatosti. Proti tomuto rozhodnutí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007 stěžovatel podal ústavní stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel v nyní projednávané věci vznáší řadu námitek proti postupu soudkyně JUDr. Hanuliakové v předmětném konkurzním řízení. Stěžovatel se domnívá, že přidělení této soudkyně a bezdůvodné neschválení jím předložené konečné zprávy bylo účelovým krokem směřujícím k tomu, aby stěžovatel mohl být zbaven funkce správce konkurzní podstaty a mohla mu být blokována odměna ve výši cca 1,5 milionu korun. Obdobný postup byl údajně zvolen i v konkurzním řízení úpadce OSAN, kde byl následně ustanoven správcem JUDr. P., který na stěžovatele podal řadu trestních oznámení, stížností na ČAK a žalob ohledně nároků z konkurzní podstaty. Podle názoru stěžovatele bude mít v tomto řízení následně ustanovený nový správce konkurzní podstaty Ing. V. obdobné zadání, totiž kriminalizovat a existenčně poškodit stěžovatele, který je věřitelem České strany sociálně demokratické. V souvislosti s kauzou Lidový dům stěžovatel dovozuje celou řadu podle jeho názoru nestandardních postupů státních orgánů, jimiž se cítí být dotčen.
V příloze přípisu ze dne 13. 11. 2007, nazvaném doplnění stížnosti, stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal kopii novinového článku vztahujícího se k osobě V. H. a připomíná i kauzu Mgr. J. Č. v souvislosti s odposlechy mobilního telefonu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že i proti jeho osobě je zaměřena činnost BIS. Dále stěžovatel přikládá dokumenty, z nichž podle jeho názoru vyplývají pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Hanuliakové. Závěrem stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud "potvrdil, zda s takovým postupem proti stěžovateli je srozuměn".
V přípisu ze dne 11. 12. 2007 stěžovatel své úvahy dále rozvádí a oznamuje, že podle ustanovení §93 o.s.ř., ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), učinil "opověď řízení (litisdenunciaci)" organizaci OLAF (European Anti-fraud Office - Evropský úřad pro boj proti podvodům), aby vstoupila jako vedlejší účastník do řízení na straně stěžovatele.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnost a nikoli jejím odůvodněním. Pokud stěžovatel ve své argumentaci vznáší námitky i proti dalším petitem nenapadeným rozhodnutím obecných soudů, Ústavní soud se jimi dále nemůže zabývat. Stěžovatel ostatně řadu z nich napadl v rámci dalších řízení, které před Ústavním soudem vede či vedl. Ústavní soud dále připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí vrchního soudu se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních ustanovení občanského soudního řádu, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda vrchní soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. 1 Ko 390/2005, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 94 K 6/95, napadl stěžovatel odvoláním, v němž uvedl, že jeho podrobné odůvodnění doplní po rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti soudkyně JUDr. Hanuliakové a označených soudců odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl, na základě jakých skutečností dovozuje, že byla porušena jeho práva, a nebylo z něj patrno, v čem spatřuje nesprávnost napadeného usnesení nebo postupu soudu vedoucího k jeho vydání (odvolací důvod), vyzval jej soud prvého stupně, aby do pěti dnů doplnil podání o náležitosti, jejichž absence brání pokračování v odvolacím řízení a poučil ho o následcích v případě neodstranění nedostatků. Výzva byla stěžovateli doručena dne 4. 8. 2005. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vady odvolání ve lhůtě k tomu stanovené neodstranil, odvolací soud odvolání za použití §211 o.s.ř., podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Ústavnímu soudu tak v daném případě nezbývá než konstatovat, že pokud vrchní soud odmítl podané odvolání, protože přes výzvu soudu prvého stupně nebyly včas doplněny jeho zákonné náležitosti, postupoval zcela v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení. Skutečnost, že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti, nemůže mít vliv na běh lhůty pro podání odvolání ani na průběh odvolacího řízení. V postupu soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil podání stěžovatele, je tedy zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl. Jen nad rámec lze dodat, že následně bylo příslušnými soudy rozhodnuto tak, že soudci, proti nimž námitky podjatosti směřovaly, nejsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni.
K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 94 K 6/95, uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal odvolání, jehož náležitosti přes výzvu obecného soudu ve lhůtě k tomu stanovené nedoplnil. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelem podané odvolání nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva v případě výroku I. napadeného rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Neodstraněním vad odvolání se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které odvolacímu soudu zabránilo, aby se odvoláním věcně zabýval. Jinými slovy, stěžovatelův procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Z tohoto důvodu je ústavní stížnosti v této části nepřípustná. Ohledně výroků II. a III. a IV. napadeného usnesení Městského soudu v Praze, proti nimž odvolání není přípustné, je třeba počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně. Vzhledem k tomu, že usnesení Městského soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 18. 7. 2005 a ústavní stížnost podal stěžovatel k poštovní přepravě dne 24. 8. 2007, Ústavní soud v této části ji považuje za opožděně podanou a z tohoto důvodu ji odmítl.
K argumentaci, kterou stěžovatel znovu uvádí v doplnění své stížnosti ze dne 13. 11. 2007 a ze dne 11. 12. 2007, ohledně údajné podjatosti soudkyně JUDr. Hanuliakové a dalších soudců Ústavní soud znovu připomíná, že rozhodnutí o podjatosti nebyla petitem projednávané ústavní stížnosti napadena, a Ústavní soud se proto k této věci nebude vyjadřovat. Obdobné lze uvést i k úvahám o údajných odposleších mobilního telefonu a tvrzeném postupu BIS proti stěžovateli. K návrhu, aby Ústavní soud "potvrdil, zda s takovým postupem proti stěžovateli je srozuměn", Ústavní soud připomíná, že při výkonu svých kompetencí strážce ústavnosti musí respektovat základní principy právního státu, včetně principu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti, jsou vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedených kompetencí nelze dovodit jeho oprávnění potvrdit, že je v obecné rovině s tvrzeným postupem údajně zaměřeným proti stěžovateli srozuměn. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než označenou část návrhového žádání stěžovatele, jež takový výrok Ústavního soudu požaduje, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný, v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a v části proto, že k jeho projednání není příslušný a v části pro jeho nepřípustnost. Nad rámce Ústavní soud dodává, že nebylo možné přihlížet ani k oznámení o žádosti adresované organizace OLAF (European Anti-fraud Office - Evropský úřad pro boj proti podvodům), aby ve smyslu §93 občanského soudního řádu (ve smyslu §63 zákona o Ústavním soudu) vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně stěžovatele. Předně je třeba připomenout, že postavení vedlejšího účastníka je pro řízení o ústavních stížnostech (oddíl třetí zákona) upraveno v ustanovení §76 odst. 2 a 3. Podle ustanovení §76 odst. 3 citovaného zákona může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám než uvedeným v §76 odst. 2, pokud prokáží právní zájem na výsledku řízení. Uvedená podmínka přiznání však nebyla v posuzované věci prokázána.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu