ECLI:CZ:US:2008:2.US.2281.08.1
sp. zn. II. ÚS 2281/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LAPOS PZ spol. s r. o., se sídlem Nádražní 140, 744 01 Frenštát pod Radhoštěm, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem, se sídlem Preslova 9/361, 728 83 Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008, č. j. 33 Odo 1071/2006-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým podáním domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Napadeným rozsudkem byla zrušena předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě a věc byla vrácena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v napadeném rozsudku.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a i rozhodnutí soudu prvního stupně k dovolání žalovaného zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku stěžovatelky. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelka mohla podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky, či navrhovat důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž stěžovatelce náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bude stěžovatelka moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj