ECLI:CZ:US:2008:2.US.2347.07.1
sp. zn. II. ÚS 2347/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem v Praze, Krakovská 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2007 č.j. 8 Afs 146/2005 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2005, č.j. 59 Ca 44/2003-17. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2003, č.j. 4815/150/03, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu v Železném Brodě na daňové penále z daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 4. čtvrtletí roku 2000 a 1. až 4. čtvrtletí roku 2001.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje nesplnění své povinnosti, tj. opožděnou registraci k dani z přidané hodnoty, ale napadá nepřiměřený postup správce daně, který za porušení povinnosti, v jejímž důsledku však státu nevznikla žádná škoda, vyměřil stěžovateli maximální možný postih, tj. penále ve výši 474 267 Kč. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s otázkou nastolenou v řízení před krajským soudem i v kasační stížnosti, zda v daném případě, kdy pozdní registrací nevznikne státu žádný dluh na dani, je možno aplikovat ustanovení §63 zák. č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.) a vyměřit penále.
Stěžovatel namítá, že stát prostřednictvím nesprávně formulované povinnosti vybírat penále za opožděnou registraci daně z přidané hodnoty bez ohledu na výši majetkové újmy způsobené státu, vytváří nerovné podmínky pro daňové subjekty. Překročení zákonných mezí dovozuje z porušení základní zásady daňového řízení formulované v §2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. Uplatněním postihu formou penále za opožděnou registraci k dani z přidané hodnoty dochází k neoprávněné diskriminaci skupiny plátců, kteří opožděnou registrací nezpůsobili daňovou újmu, oproti těm, kteří daňový výnos zkrátili. V této souvislosti stěžovatel rovněž poukazuje na změnu právní úpravy, k níž došlo poté, kdy mu uvedená povinnost vznikla.
Pokud správce daně dovozuje, že jeho povinností je postupovat dle §63 zák. č. 337/1992 Sb. v případě každého prodlení, bez možnosti správního uvážení konkrétních okolností případu, pak dle stěžovatele takovýto postup vzhledem ke své intenzitě představuje porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Pokud se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti uvádí shodné argumenty, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud především konstatuje, že jak je zřejmé z obsahu připojeného spisu, stěžovateli rozhodnutím finančního ředitelství nebyla uložena sankce za opožděnou registraci k dani z přidané hodnoty, ale bylo mu vyúčtováno daňové penále ve smyslu ustanovení §63 zák. č. 337/1992 Sb. stanovující postih daňového poplatníka, jenž se ocitl v prodlení s placením své daňové povinnosti. Obrat stěžovatele dosáhl v listopadu 1999 částky převyšující limit pro vznik povinnosti podat přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty, přičemž stěžovatel tuto přihlášku v zákonem stanovené lhůtě nepodal. Plátcem daně z přidané hodnoty se však stěžovatel stal přímo ze zákona, nikoli až registrací. Vznikla mu proto nejen povinnost podat přihlášku k registraci, ale především povinnost za jednotlivá daňová období podávat daňová přiznání k dani z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu, že tak učinil opožděně a svou daňovou povinnost ve lhůtě splatnosti dle ustanovení §37 zákona č. 588/1992 Sb. neuhradil, ocitl se v prodlení a správce daně mu vyměřil penále platebními výměry.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) důsledně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně, vyčerpávajícím a logickým způsobem objasnily své právní závěry. Za situace, kdy stěžovateli nebyla ukládána sankce za nesplnění či opomenutí povinnosti nepeněžité povahy (registrační povinnosti), ale byla mu uložena povinnost zaplatit penále za pozdní úhradu daně, jehož výše je stanovena zákonem, nelze právním závěrům obecných soudů z ústavního hlediska nic vytknout. Správní orgány postupovaly zcela v intencích tehdy platných právních předpisů, které jednoznačně stanovily, že v případě prodlení s úhradou daně je daňový poplatník obligatorně povinen zaplatit penále ve výši stanovené zákonem, přičemž rozlišovacím kritériem pro stanovení výše penále byla pouze výše daňového nedoplatku a doba prodlení. Penále v projednávané věci tedy nepředstavovalo sankci ukládanou v rámci stanovené zákonné sazby, a jeho výše proto nemohla záviset na správním uvážení daňových orgánů o přiměřenosti sankce (event. posuzované v návaznosti na výši způsobené škody). Penále bylo uloženo v souladu s ust. §111 zákona č. 235/2004 Sb., dle nějž pro uplatňování daně z přidané hodnoty za období před účinností uvedeného předpisu platí dosavadní předpisy, přičemž soudy se v odůvodnění rozhodnutí patřičně vyjádřily i k námitce ohledně nové právní úpravy (z pozdější změny právní úpravy byl postup podle předchozí, tehdy účinné právní úpravy, nezákonný a příslušné orgány jej nebyly povinny respektovat).
Za dané situace, kdy platný a účinný předpis stanovil obligatorní povinnost uhradit v zákonem stanovené výši penále za opožděnou úhradu daně, jsou námitky ohledně toho, že v konečném důsledku státu nevznikla v důsledku nedodržení povinností stanovených zákonem faktická škoda a dochází k nerovnosti subjektů, nedůvodné. Ústavní soud neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu, neboť započetím činnosti Nejvyššího správního soudu zásadně skončila možnost provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nijak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud (stejně jako soud krajský), podle názoru Ústavního soudu, v projednávané věci plně dostál. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně výstižně, racionálně, přesvědčivě, logicky a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněna a jsou tak plně přijatelná i z hlediska ústavněprávního.
Ustanovením čl. 11 Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, je v odstavci 5 určeno, že daně mohou být ukládány na základě zákona, to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání, atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem a rozhodnutím o vyměření penále za opožděnou úhradu daně, vydaným na podkladě zákona, nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu