ECLI:CZ:US:2008:2.US.2360.07.1
sp. zn. II. ÚS 2360/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. H.H., zastoupené Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Policie České republiky, okresní ředitelství, Služba kriminální policie a vyšetřování, Opava ze dne 22. 1. 2007 č. j. ČTS:OROP-1497/OK-16-2006, a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 10. 7. 2007 č. j. ZN 4459/2006-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo dle §151 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o určení výše náhrady v částce 1.500,- Kč stěžovatelce, jakožto obhájkyni mladistvého P. H. Policejní orgán nesouhlasil "s výší stěžovatelkou vyúčtovaného obhaječného v částce 1.950,- Kč". Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž namítala, že úkon byl realizován v sobotu, na policii se dostavila dříve, než byl úkon dle protokolu zahájen a realizovala rozmluvu s klientem a jeho matkou, proto si odměnu za daný úkon zvýšila o 100 procent. Státní zástupce okresního státního zastupitelství napadené usnesení policejního orgánu jako věcně správné potvrdil. Na podporu svého závěru argumentoval, že podání vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu podezřelého mladistvého P. H. se uskutečnilo sice v sobotu dne 16. 12. 2006, nicméně trvalo pouze 25 minut. Týkalo se podezření z provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d trestního zákona, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující jeden rok, podezřelý mladistvý se ke svému protiprávnímu jednání doznal, a to pouze několika zaprotokolovanými větami, a tudíž nešlo o žádnou právně složitou věc. Podání vysvětlení se navíc konalo v Opavě na PČR OŘ SKPV Opava, tedy v sídle advokátní kanceláře. Dále státní zástupce poukázal na to, že porada s klientem - mladistvým je součástí převzetí a přípravy obhajoby dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky 177/1996 Sb., přičemž odměna za tento úkon byla stěžovatelce řádně přiznána.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s orgány činnými v trestním řízení provedenou interpretací výrazu "časově náročný úkon právní služby" v §12 odst. 1 vyhlášky 177/1996 Sb. Dle jejího názoru byl tento výraz v dané věci naplněn, a proto jí měla být přiznána podle §151 odst. 3 trestního řádu částka vyšší, než-li se ve skutečnosti stalo. Stěžovatelka poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 To 2/2001. Mělo tak být porušeno právo stěžovatelky zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod na spravedlivou odměnu za práci v návaznosti na úpravu mzdy či platu za noční práci a za práci v sobotu a neděli.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky ohledně nepřiznání jí částky (odměny) ve výši 450,- Kč, kterou lze označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08 a mnoho dalších) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (zejména situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. své rozhodnutí neodůvodnily, odůvodnění se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti), za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podstatou ústavní stížnosti je pouze stěžovatelčin nesouhlas s výkladem ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podaným orgány činnými v trestním řízení. Vlastní interpretací dotčeného ustanovení (podpořenou tvrzeným rozhodnutím Nejvyššího soud) stěžovatelka vyvozuje svůj nárok na přiznání konkrétní odměny. V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelka zastává výklad, lišící se od výkladu přijatého v dotčených rozhodnutích, sama o sobě nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Svým rozhodnutím Ústavní soud nijak neverifikoval výklad předmětného jednoduchého práva z hlediska referenčního kritéria správnosti, neboť mu z jeho ústavního vymezení přísluší posuzovat toliko ústavnost interpretace práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu