ECLI:CZ:US:2008:2.US.2397.07.1
sp. zn. II. ÚS 2397/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti navrhovatele O. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. července 2006 č.j. 14 C 269/2006-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006 č.j. 22 Co 445/2006-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. července 2006 č.j. 14 C 269/2006-35 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel, domáhal, aby byla žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "vedlejšímu účastníku") uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobě. Soud přitom vycházel ze zjištění, že došlo k založení restitučního nároku na vydání náhradních pozemků, a to rozhodnutími pozemkového úřadu ze dne 28. ledna 2000 č.j. PÚ 4573/92 (právní moc 14. března 2000) a ze dne 21. května 1999 č.j. PÚ 5525/92 (právní moc 4. července 1999), přičemž stěžovatel není osobou oprávněnou přímo z těchto rozhodnutí, ale až na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami dne 13. listopadu 2003 a dne 14. února 2003. Po právní stránce soud poukázal na ust. §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ve spojení s čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., a konstatoval, že právo na vydání náhradních pozemků bylo omezeno prekluzívní lhůtou, která uběhla dne 31. prosince 2005. Za právně bezvýznamnou soud shledal tu skutečnost, že stěžovatel právo na vydání náhradních pozemků ve stanovené lhůtě uplatnil u soudu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 7. prosince 2006 č.j. 22 Co 445/2006-45 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Upřesnil jen, že nešlo o prekluzi práva, ale o zánik práva omezeného na dobu určitou ve smyslu §578 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), který nastává bez ohledu na to, zda věřitel své právo v dané lhůtě uplatnil u soudu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb., stejně jako v judikatuře Nejvyššího soudu, kupříkladu v rozhodnutí ze dne 22. února 2007 sp. zn. 28 Cdo 167/2007, rozhodnutí ze dne 22. února 2007 sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a rozhodnutí ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. 28 Cdo 604/2007.
Stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí napadl projednávanou ústavní stížností, v níž brojí proti právnímu názoru obecných soudů, že lhůta pro vydání náhradního pozemku (tzv. restituční tečka) uplynula bez dalšího dne 31. prosince 2005 a naopak zastává názor, že jeho nárok nezanikl, neboť jej uplatnil u soudu před tímto datem. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 s tím, že lhůta pro převod náhradního pozemku je lhůtou propadnou a do jejího uplynutí se lze domáhat splnění zákonem stanovené povinnosti. Dále uvedl, že opačný výklad by posvětil nezákonné a liknavé praktiky vedlejšího účastníka, který by mohl pouhou svou nečinností způsobit zánik své povinnosti vydat náhradní pozemek. Neexistence zákonem stanoveného postupu pro věřitele - oprávněné osoby, jak se domoci svého práva na převod náhradního pozemku, by pak spolu s okolností, že lhůta dle zákona č. 253/2003 Sb. je lhůtou, která není stavěna ani včas podanou žalobou, vedla k rozporu s principem spravedlnosti, a tedy i k porušení jeho základních práv.
Stěžovatel rovněž vyjadřuje své výhrady k nerovnosti oprávněných osob na straně jedné a osob v postavení postupníků na straně druhé a je přesvědčen o tom, že v této právní věci nebyla soudy obou stupňů posouzena správně otázka právních důsledků postoupení nároku oprávněné osoby podle restitučního předpisu. Vychází přitom z ust. §488 a §524 an. občanského zákoníku, upravujícím institut postoupení pohledávky, jehož obecným důsledkem je pouze změna v osobě věřitele pohledávky, přičemž obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknut. Postupník by tak měl získat postavení oprávněné osoby i podle zákona o půdě a měly by mu svědčit stejné nároky jako původní oprávněné osobě. S tímto očekávání stěžovatel také do práv původně oprávněné osoby vstoupil a pokud nyní by měl mít jiné postavení než postupitel, pak takovýto výklad je v zásadním rozporu s Listinou, zejména s jejím čl. 4 odst. 3.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005. V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.
Citovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, avšak jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ústavní soud zde uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".
Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě.
Co se týče dalších námitek vyslovených stěžovatelem v ústavní stížnosti, odpovědi lze nalézt rovněž v několikrát zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005. Argumentaci v něm použitou není třeba znovu opakovat a postačí na ni odkázat. Ostatně na jeho závěry upozornily stěžovatele již obecné soudy ve svých rozhodnutích.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu