ECLI:CZ:US:2008:2.US.24.08.1
sp. zn. II. ÚS 24/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. N., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. 11 To 150/2007 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2007 sp. zn. 17 T 23/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení obecných soudů, kterými byl ponechán ve vazbě podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu, a to z důvodu trvání vazebních důvodů dle §67 písm. a) trestního řádu a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva (zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod).
Stěžovatel byl stíhán jako uprchlý a byl odsouzen Krajským soudem v Českých Budějovicích za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a k zákazu činnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 4. 2002. Stěžovatel byl zatčen ve Slovenské republice dne 3. 4. 2007, byl vzat do vazby a poté předán k výkonu trestu do České republiky. Po doručení rozsudku podal v zákonné lhůtě návrh na jeho zrušení, což krajský soud učinil usnesením ze dne 20. 8. 2007 podle §306a odst. 2 trestního řádu. Současně ho vzal do vazby z důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu.
Dne 12. 9. 2007 stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby. Dne 19. 10. 2007 podal další žádost o okamžité propuštění z vazby s argumentací, že nebylo dodrženo ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu, neboť nebylo rozhodnuto o vazbě v zákonné 30-ti denní lhůtě. Soud I. stupně napadeným usnesení zamítl jak žádost stěžovatele o propuštění z vazby, tak i jeho návrh na přijetí některého ze zajišťovacích institutů a rozhodl o jeho ponechání ve vazbě podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí vrchní soud zamítl.
Stěžovatel považuje za podstatu ústavní stížnosti výklad ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu, který měl být podle jeho přesvědčení na věc aplikován a dále namítá nerespektování judikatury Ústavního soudu o nutnosti slyšení obviněného při rozhodování o stížnosti napadající rozhodnutí o ponechání ve vazbě vrchním soudem.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily oba soudy a shodně uvedly, že výklad ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu provedly správně, přičemž tento výklad neumožňoval aplikaci cit. ustanovení na případ stěžovatele.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Ze shora uvedených hledisek posoudil Ústavní soud i ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
K námitce absence slyšení postačí odkázat na závěry přijaté ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, v němž Ústavní soud shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Smyslem citovaného plenárního nálezu bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, v určitých časových intervalech, jako základní institucionální záruka spravedlnosti řízení. Ústavní soud přitom vyšel ze stávající právní úpravy a spojil povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 až odst. 7 trestního řádu. Tím založil povinnost soudů slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě, pravidelně a opakovaně. Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí [viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04 (nepublikováno)].
Z těchto závěrů vyplývá, že není povinností soudu konat automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby, příp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Pouze slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. Účelem slyšení je totiž především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. V ostatních případech při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná, ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu však vyplývá, že stěžovatel byl dne 2. 11. 2007, kdy se konalo neveřejné zasedání, vyslechnut před soudem I. stupně a při výslechu zopakoval důvody a podstatu své písemné žádosti o propuštění z vazby. Před stížnostním soudem slyšen nebyl, avšak z obsahu jeho usnesení nevyplývá, že by ve stížnosti své slyšení navrhoval.
Ohledně námitky nesprávného výkladu ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu se Ústavní soud ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Praze, který v napadeném usnesení citované ustanovení vyložil správným a ústavně konformním způsobem. Dle tohoto ustanovení "je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba nebo kdy mu byl doručen opis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu." Lze souhlasit s konstatováním vrchního soudu, že uvedené ustanovení je natolik jednoznačné, že jakýkoliv jiný jeho výklad nemůže obstát. V nyní posuzovaném případě rozhodoval poprvé o vazbě soud po zrušení rozsudku dle §306a odst. 2 trestního řádu, v přípravném řízení stěžovatel ve vazbě nebyl. Na stěžovatele se tedy vztahuje §71 odst. 6, podle něhož "ponechá-li soud obviněného ve vazbě, nebo rozhodně-li soud o vzetí obviněného do vazby až po podání obžaloby, je povinen postupovat obdobně, jako je uvedeno v odstavci 4", to znamená, že je povinen rozhodovat ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozhodnutí.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele a vzhledem k tomu posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu