ECLI:CZ:US:2008:2.US.2438.07.1
sp. zn. II. ÚS 2438/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele I. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo nám. 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007 č. j. 12 Co 207/2007-27 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2007 č. j. 19 C 262/2006-20, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Domnívá se, že Městský soud v Praze jako soud odvolací měl zrušit rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým mu zcela účelově nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a nařídit tomuto soudu nápravu. Protože tak neučinil, souhlasil s jeho závěrem a znemožnil stěžovateli uplatnění práva před soudem.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se žalobou ze dne 23. 10. 2006 domáhá u Obvodního soudu pro Prahu 2 po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.472.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tento soud ho usnesením ze dne 26. 10. 2006 č. j. 19 C 262/2006-6, vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 58.880,- Kč. Dne 29. 11. 2006 podal stěžovatel žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků, o které rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 4. 2007 č. j. 19 C 262/2006-20 tak, že stěžovateli osvobození od soudních poplatků podle ust. §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřiznal. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2007 č. j. 12 Co 207/2007-27 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s tím, že odvolání není důvodné. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem sporu je nárok z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím o vazbě a řízení o něm je tak podle ust. §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), osvobozeno od soudního poplatku. Přestože tedy soud prvého stupně pochybil, když stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku, uplatňování stěžovatelova práva u soudu znemožněno nebylo.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření shrnul závěry svého rozhodnutí a odmítl názor stěžovatele, že svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Obvodní soud pro Prahu 2 na výzvu Ústavního soudu reagoval tím, že zaslal své usnesení ze dne 8. 11. 2007 č. j. 19 C 262/2006-47, kterým podle ust. §12 zákona o soudních poplatcích zcela zrušil usnesení ze dne 26. 10. 2006 č. j. 19 C 262/2006-6 jako vydané nesprávně.
Vyjádření účastníka řízení Městského soudu v Praze a kopii usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zaslal stěžovateli, který podáním ze dne 27. 11. 2007 sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanoveních §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
V projednávané věci je nutné především vyjít ze skutečnosti, že stěžovatel svojí ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, za situace, kdy celé toto soudní řízení od soudních poplatků ze zákona osvobozeno je. Pravdou je, že soud prvého stupně nepostupoval v souladu s procesními předpisy, když stěžovatele usnesením ze dne 26. 10. 2006 č. j. 19 C 262/2006-6 vyzval k úhradě soudního poplatku a toto své pochybení si zřejmě neuvědomil ani při rozhodování o stěžovatelově žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, o které rozhodl ve stížností napadeném usnesení ze dne 7. 4. 2007 č. j. 19 C 262/2006-20. Nicméně v souladu s ustanovením §12 zákona o soudních poplatcích v rámci autoremedury provedl nápravu tak, že usnesením ze dne 8. 11. 2007 č. j. 19 C 262/2006-47 rozhodnutí o poplatkové povinnosti zrušil. Tím byla také odstraněna příčina nesprávnosti postupu soudu prvého stupně, která se projevila v jeho rozhodnutí napadeném ústavní stížností.
Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou ve své podstatě nadbytečná a nejsou způsobilá jakkoli zasáhnout do právní sféry stěžovatele, natož porušit jeho ústavně zaručená základní práva a svobody v právě probíhajícím řízení. Nelze rovněž odhlédnou od skutečnosti, že stěžovatel podal ústavní stížnost téměř na počátku řízení, v němž může uplatňovat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovateli je též zachována možnost podat proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci ústavní stížnost.
Ústavní soud veden zásadou efektivity a minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že proti uvedeným rozhodnutím není ústavní stížnost přípustná.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj