ECLI:CZ:US:2008:2.US.2499.08.1
sp. zn. II. ÚS 2499/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Bláhy EUROTRANS společnost s ručením omezeným, IČ 49825674, se sídlem Praha, Uralská 10, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem Praha, U Studánky 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, č. j. 62 Co 143/2008-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení městského soudu pro tvrzené porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil, žalobou se vedlejší účastník řízení domáhal vydání platebního rozkazu (rozsudku), kterým by soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit mu částku 122.589,00 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení. Dne 2. 4. 2007 vzal vedlejší účastník řízení žalobu zpět s odůvodněním, že stěžovatel dlužnou částku po podání žaloby uhradil. Obvodní soud pro Prahu 6 řízení zastavil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení jeho náklady ve výši 34.212,50 Kč. Rozhodnutí o nákladech řízení soud odůvodnil tak, že žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatele, který dlužnou pohledávku uhradil až v době po podání žaloby. Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu k odvolání stěžovatele změnil pouze potud, že povinnost stěžovatele k náhradě nákladů řízení zvýšil na částku 34.569,50 Kč. Uvedl, že vzájemná pohledávka stěžovatele vůči vedlejšímu účastníku řízení nebyla předmětem řízení, pročež se jí oba soudy nemohly zabývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje obdobně jako v odvolacím řízení, přičemž poukazuje na údajné jiné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (z nějž též cituje, aniž by však toto rozhodnutí blíže specifikoval), kterým údajně nebyla přiznána náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků řízení; takový přístup považuje stěžovatel za spravedlivější.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů je samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky (jako je v tomto případě zavinění zastavení řízení) a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, což neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl soud prvního stupně i odvolací soud, resp. odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, opřel své rozhodnutí o příslušné ustanovení občanského soudního řádu, tj. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Ústavní soud v tomto rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, neboť v něm nespatřuje projev libovůle. Při postupu dle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., otázku důvodnosti podání návrhu a chování žalovaného (stejně jako případnou otázku zavinění zastavení řízení) může soud posuzovat pouze z hlediska procesního, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Stěžovatel, domáhající se patrně rozhodnutí, kterým by nikomu nebyla uložena povinnost nahradit náklady řízení, má zřejmě na mysli aplikaci §150 o.s.ř. Ústavní soud však k tomu uvádí, že aplikace ust. §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva, ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení je pouze na úvaze obecných soudů. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem shledány nebyly. Ačkoli odvolací soud v souzené věci v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nezmínil nevhodnost aplikace citovaného ustanovení v souzené věci, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Podstatné je, že odvolací soud odůvodnil, byť stručně, proč o nákladech řízení rozhodl dle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle citovaného ustanovení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu