ECLI:CZ:US:2008:2.US.2543.08.1
sp. zn. II. ÚS 2543/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. V. a A. V., obou zastoupených Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem 301 00 Plzeň, Náměstí Republiky 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 22 Co 314/2008-43, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2008, č. j. 14 C 26/2008-37, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a L. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo domáhat se stanoveným způsobem práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 se stěžovatelé domáhali vyklizení vedlejšího účastníka z bytové jednotky č. 804/5 nacházející se v domě č. p. 804, stojícím na stavebním pozemku p. č. 1102 v katastrálním území Vysočany, na adrese Praha 9, Kolbenova ul. č. 30. Vedlejší účastník užíval předmětnou bytovou jednotku s tím, že na něho přešlo právo nájmu bytu ze zákona po jeho matce, K. P., což stěžovatelé zpochybňovali. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzali žalobu zpět. Uvedli, že tak činí na základě chování vedlejšího účastníka, který teprve v průběhu řízení výpisem z katastru doložil, že není vlastníkem jiného bytu či nemovitosti. Proto také požadovali náklady řízení.
Soud prvního stupně ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil a o náhradě jeho nákladů rozhodl tak, že je podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), první věty, přiznal vedlejšímu účastníkovi. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil. Náklady odvolacího řízení pak nepřiznal žádnému z účastníků.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají postup obecných soudů. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejich základního práva na řádný proces. Opakují svoji argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy ohledně výkladu ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení. Argumentují tím, že žalobu podávali po právu, neboť ke dni podání žaloby jim nebylo vedlejším účastníkem doloženo, že nemá jiný byt. Teprve po podání žaloby vyplynulo z předloženého potvrzení katastrálního úřadu, že vedlejší účastník není vlastníkem žádné nemovitosti. Právě předložením této listiny podle jejich názoru došlo ke splnění zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu na vedlejšího účastníka zpětně ke dni smrti jeho matky, čímž se stala žaloba nedůvodnou. A protože se tak stalo až po podání žaloby, její zpětvzetí zavinil vedlejší účastník, který tuto skutečnost, ač zastoupen advokátem, včas před podáním žaloby nedoložil. Z toho stěžovatelé dovozují, že posouzení otázky nároku na náhradu nákladů řízení, jak bylo provedeno oběma obecnými soudy, je nesprávné. Mělo být postupováno podle ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Stěžovatelé byli postiženi ve své majetkové sféře za to, že se oprávněně domáhali soudní ochrany a žalobu vzali zpět pro chování vedlejšího účastníka ihned poté, kdy odpadl důvod dalšího vedení soudního řízení.
Po zhodnocení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, zejména ne co do jejich správnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti výroku soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutích v něm vydaných) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00). Jinými slovy řečeno, spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě ústavněprávní roviny, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (II. ÚS 828/06).
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem stěžovatelů, že rozhodnutím obecných soudů o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž se jedná pouze o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesně-právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tím interpretační exces.
V nyní projednávané věci stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s výkladem ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., který upravuje otázku náhrady nákladů řízení v případě zastavení řízení na základě procesního zavinění. Jde tedy čistě o polemiku s výkladem podústavního práva provedeným obecnými soudy, který se však nijak nevymyká běžnému výkladu otázky procesního zavinění. Především odvolací soud přesvědčivým způsobem vyložil rozdíl mezi úspěchem ve věci a procesním zaviněním, při jehož posuzování nelze brát v potaz skutečnosti, které lze posuzovat pouze v rámci meritorního vyřízení věci. Navíc stěžovatelé vzali žalobu zpět proto, že dospěli k závěru, že by vzhledem k důkazu předloženému po podání žaloby nemohli mít úspěch ve věci. Tento důkaz ovšem - jak na to ostatně správně poukázal soud prvního stupně - spolehlivě nepotvrzoval skutečnosti z hlediska meritorního rozhodování významné pro přijaté rozhodnutí, neboť "mít jiný byt" ve smyslu hmotněprávní úpravy neznamená ho jenom vlastnit či vlastnit nemovitost.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu