ECLI:CZ:US:2008:2.US.257.04.1
sp. zn. II. ÚS 257/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002, č.j. 21 T 79/98-1273, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, č.j. 44 To 227/2003-1324, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2003, č.j. 6 Tdo 1242/2003-1383, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 4. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") pod výrokem I. uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů 1) podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), formou pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku dle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, 2) podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona formou pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku dle §160 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona, 3) podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona formou pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku dle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k trestu ztráty vojenské hodnosti. Pod výrokem II. napadaného rozsudku pak obvodní soud dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zprostil stěžovatele obžaloby z tam specifikovaného trestného činu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání obvodního státního zástupce a stěžovatele pod výrokem I. zrušil napadaný rozsudek obvodního soudu ve výrocích o vině I/3 a o trestu, přičemž stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona formou pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku dle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, za kteréžto trestné činy, spolu s trestnými činy, u nichž vina stěžovatele zůstala rozsudkem městského soudu nedotčena, jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k trestu ztráty vojenské hodnosti. Pod výrokem II. napadaného rozsudku městský soud zamítl odvolání stěžovatele a konstatoval, že v ostatním zůstává napadený rozsudek obvodního soudu nedotčen. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") usnesením ze dne 18. 12. 2003 odmítl dovolání stěžovatele. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně po Ústavním soudu nežádal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti byly zaměřeny mimo jiné právě proti tomuto usnesení dovolacího soudu, jehož kopii přiložil stěžovatel k předmětné ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za podanou také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, č.j. 6 Tdo 1242/2003-1383.
2. Stěžovatel se domníval, že postup obecných soudů v jeho trestní věci vykazuje řadu pochybení, jež zakládají zasažení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. jež značí nerespektování ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy České republiky obecnými soudy.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve přednesl výhrady stran právní kvalifikace jeho jednání učiněné obecnými soudy. Stěžovatel v tomto směru prohlašoval, že konáním, jak je popsáno v napadaných rozhodnutích obecných soudů, se nemohl dopustit pomoci k trestnému činu podvodu, jelikož zde absentuje příčinná souvislost stěžovatelova jednání a škodlivého následku, ať již vznikl či jen hrozil. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.
4. Další námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti směřovaly vůči důkazům, o něž obecné soudy opřely své závěry vyslovené v napadaných rozhodnutích. Za procesně nepoužitelnou stěžovatel označil především výpověď svědka K. ze dne 8. 2. 1996, která byla pořízena bez účasti obhájce stěžovatele, kdy neúčast stěžovatelova obhájce byla způsobena vadným postupem policejního orgánu. Na procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka K. ze dne 8. 2. 1996 pak nemůže ničeho změnit jeho opakovaná výpověď ze dne 1. 3. 1996, v jejímž rámci svědek nevypovídal o skutečnostech obsažených v předchozí výpovědi, nýbrž na tuto pouze odkázal. Svědek K. nadto před svými výpověďmi ze dne 8. 2. 1996 a 1. 3. 1996 nebyl poučen o svém právu odepřít výpověď a výslovně se nevyjádřil k tomu, zda tohoto práva využívá či nikoliv. Rovněž výpověď svědkyně R. ze dne 9. 1. 1996 měl stěžovatel za získanou v rozporu s příslušnými předpisy, neboť ani u této nebyla zajištěna přítomnost obhájce stěžovatele, jenž o předmětném výslechu svědkyně R. nebyl informován.
5. Jako zásah do svého práva na obhajobu stěžovatel vnímal skutečnost, že jeho prvotní výslech dne 12. 12. 1995 proběhl bez účasti jeho obhájce, ač u stěžovatele byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 trestního řádu. K porušení stěžovatelova práva na obhajobu mělo dojít taktéž konáním hlavního líčení u obvodního soudu dne 5. 6. 2002 bez přítomnosti stěžovatele, k čemuž však nebyly naplněny zákonné podmínky. Současně pak o nařízení tohoto hlavního líčení nebyl vyrozuměn jeden z obhájců stěžovatele, obhajobě stěžovatele tak bylo zamezeno účastnit se líčení a klást svědkům otázky.
6. Stěžovatel Ústavnímu soudu přednesl řadu dalších výtek, a to pod body 7-16 ústavní stížnosti. V těchto stěžovatel uvědomuje Ústavní soud o procesních pochybeních, jichž se dle jeho přesvědčení dopustily obecné soudy, zejména soud obvodní, při vedení řízení v trestní věci stěžovatele, resp. vyjadřuje svůj kritický náhled na proces dokazování, jak k tomuto přistoupily obecné soudy.
7. Svou ústavní stížnost stěžovatel uzavřel poukázáním na délku trestního řízení v jeho věci a na dobu, jež uplynula od údajného spáchání trestné činnosti stěžovatelem. Na tomto podkladě pak stěžovatel dovozoval porušení práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě a přílišnou přísnost trestu, který byl jemu napadaným rozsudkem městského soudu uložen.
8. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle
§8 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
9. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 79/98. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud k výzvě Ústavního soudu poznamenal, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí shodné argumenty, jež uplatnil v řízení před obecnými soudy. Se stížnostní argumentací stěžovatele se tak již vypořádaly obecné soudy v odůvodněních napadaných rozhodnutí, na něž lze v podrobnostech odkázat. Obvodní soud tedy shrnul, že setrvává na svém právním posouzení věci. Městský soud v rámci svého vyjádření taktéž v plném rozsahu odkázal na jím vydaný rozsudek ze dne 6. 6. 2003 a vyjevil přesvědčení, že se dostatečným a zcela vyčerpávajícím způsobem vyslovil ke všem námitkám stěžovatele. Shodný přístup zaujal ve svém vyjádření také Nejvyšší soud, jenž v dalším odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 18. 12. 2003. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
11. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prezentuje stanovisko, že i kdyby se dopustil jednání popsaného ve skutkových větách napadaných rozhodnutí obecných soudů, tedy jako policista by přijal trestní oznámení s vědomím jeho nepravdivosti, ani takto by nemohlo dojít ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele či k pomoci k trestnému činu podvodu ze strany stěžovatele, neboť ten by se tak podílel pouze na jediném počátečním úkonu řetězce případné trestné činnosti. K takto naznačeným výhradám stěžovatele stran právního kvalifikování jeho jednání obecnými soudy Ústavní soud připojuje, že je nemá za opodstatněné. Obvodní soud v napadaném rozsudku řádně odůvodnil, na jakém základě kvalifikuje ve skutkových větách rozsudku nadepsané jednání stěžovatele jako naplňující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu formou pomoci a trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku, v rámci čehož obvodní soud mimo jiné bez pochybností vyložil, jaký význam přisuzuje jednotlivým aktům stěžovatele, který jakožto policista opakovaně přijal trestní oznámení s vědomím jeho nepravdivosti a provedl úřední úkony s tímto spojené (zejm. č.l. 1282-1283). K odvolání obvodního státního zástupce a stěžovatele pak městský soud překvalifikoval jednání stěžovatele specifikované v bodu 3) výroku I. napadaného rozsudku obvodního soudu, v ostatním považoval právní kvalifikaci jednání stěžovatele za správnou, přičemž odvolací soud ve svém rozhodnutí nezůstal u pouhého konstatování svých zjištění a stanovisek, nýbrž tato také podrobněji rozvedl (zejm. č.l. 1335-1336). Takto přijatou právní kvalifikaci jednání stěžovatele, kterou Ústavní soud považuje za přiléhavou, nelze vnímat jako ústavně nonkonformní či jakkoliv zasahující do základních práv či svobod stěžovatele.
13. Napadá-li stěžovatel postup obecných soudů s tím, že tyto zahrnuly mezi důkazní materiál, na jehož podkladě poté vystavěly svá skutková zjištění, procesně nepoužitelnou výpověď svědka K. ze dne 8. 2. 1996, která byla pořízena bez účasti obhájce stěžovatele, Ústavní soud k tomuto doplňuje, že nelze opomíjet výpověď svědka K. ze dne 1. 3. 1996. V jejím rámci totiž svědek K. vypověděl, že na své předchozí výpovědi ze dne 8. 2. 1996 nemá, co by změnil, a že zodpoví případné otázky, což také následně k dotazům obhájce stěžovatele učinil (č.l. 64 a násl.). Jednoznačně tak vyjádřil svůj přístup k dané věci, že on tvrdí totéž, co uváděl v předchozí výpovědi dne 8. 2. 1996, a toto již při výpovědi ze dne 1. 3. 1996 nechce opakovat. Pokud tak obecné soudy s ohledem na obsah výpovědi svědka K. ze dne 1. 3. 1996 naznaly, že výpověď svědka K. ze dne 8. 2. 1996 je procesně bezvadná (podrobněji č.l. 1276), resp. že hodnocením výpovědi svědka K. ze dne 8. 2. 1996 jako procesně správné obvodní soud nepochybil (podrobněji č.l. 1332-1333), nedopustily se tímto zkrácení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Pouze na okraj pak Ústavní soud poznamenává, že ve vztahu k vadnosti postupu policejního orgánu, jenž měl zapříčinit neúčast stěžovatelova obhájce při výslechu svědka K. dne 8. 2. 1996, vyjevily obecné soudy určité pochybnosti (zejm. č.l. 1332-1333). Stěžovatelovo nikterak specifikované prohlášení, že svědek K. nebyl před svými výpověďmi ze dne 8. 2. 1996 a 1. 3. 1996 poučen o svém právu odepřít výpověď a výslovně se nevyjádřil k tomu, zda tohoto práva využívá či nikoliv, vykazuje rozpor s příslušným soudním spisem (č.l. 59, č.l. 64). Nakonec k výhradám stran důkazu výpovědí svědkyně R. ze dne 9. 1. 1996 Ústavní soud stěžovatele odkazuje na výše konstatované, kdy při výpovědi svědkyně R. ze dne 14. 3. 1996 tato, za přítomnosti obhájce stěžovatele, vypověděla, že na své předchozí výpovědi ze dne 9. 1. 1996 nemá, co by změnila, a že se na tuto v plném rozsahu odvolává (č.l. 70). Ústavní soud tak v této části uzavírá, že obecné soudy využitím důkazů výpověďmi svědkyně R. ze dne 9. 1. 1996 a svědka K. ze dne 8. 2. 1996 jako podkladu svých skutkových zjištění nevybočily z mezí ústavnosti a nezasáhly do práv garantovaných stěžovateli Listinou či Ústavou České republiky.
14. Pokud stěžovatel do ústavní stížnosti obsáhl námitky, jimiž poukazuje na porušení svého práva na obhajobu, Ústavní soud jej v tomto směru upozorňuje, že těmito se již patřičně zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 12. 2003, v němž dovolací soud mimo jiné uvedl, že: "Nutno konstatovat, že provedením výslechu obviněného bez přítomnosti obhájce bylo porušeno jeho právo na obhajobu, přičemž je nerozhodné, že s tímto výslechem L. N. souhlasil. Nejvyšší soud však poukazuje na skutečnost, že při výslechu ze dne 12. 12. 1995 obviněný vypovídal ke skutku popsanému jednak pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jednak ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, přičemž popíral svoji vinu a na této výpovědi setrval i při dalších výsleších konaných ve dnech 11.1., 2.2 a 18.3.1996, při kterých již byl přítomen jeho obhájce JUDr. Miroslav Soukup. Vzhledem k obsahu výpovědi obviněného ze dne 12. 12. 1995 lze zdůraznit, že se nejedná o důkaz, na kterém by soudy založily rozhodnutí o obžalobě, nebo dokonce závěr o vině L. N. Konstatovaným porušením práva obviněného na obhajobu, a to v samotném počátku trestního řízení, nebylo v konečném důsledku dotčeno dovoláním napadené rozhodnutí. [...] Uplatněná námitka obviněného je však v rozporu s obsahem trestního spisu, kde v protokolu o tomto hlavním líčení (č.l. 1153) je uvedeno: "Obžalovaný se z konání dnešního hl. líčení omlouvá s tím, že žádá, aby jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti a současně bere na vědomí, že se tím vzdává svého práva klást svědkům otázky.". Hlavního líčení se účastnil obhájce obviněného JUDr. Tomáš Sokol, přičemž z obsahu protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by proti této protokolaci vznesl výhrady, nebo že by z důvodu neúčasti L. N. žádal o odročení hlavního líčení. Proto i tato dovolací námitka je zjevně neopodstatněná." (č.l. 1385). K takto naznačenému konstatování Nejvyššího soudu Ústavní soud připojuje, že toto vnímá jako ústavně souladné a věcně přiléhavé. Samotnou citaci z napadaného usnesení Nejvyššího soudu, jak byla v předchozím učiněna, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatele, dle nichž výslechem, který dne 12. 12. 1995 proběhl bez účasti stěžovatelova obhájce, a konáním hlavního líčení u obvodního soudu dne 5. 6. 2002 bez přítomnosti stěžovatele, bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu s důsledky v rovině ústavněprávní. Stěžovateli tak lze přisvědčit pouze v tom, že o nařízení hlavního líčení u obvodního soudu na den 5. 6. 2002 nebyl vyrozuměn jeden z obhájců stěžovatele, což by však za běžných okolností samo o sobě značilo porušení stěžovatelových práv ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že v průběhu hlavního líčení u obvodního soudu dne 17. 10. 2002 bylo stěžovateli uloženo, aby: "se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil na adresu soudu, zda trvá na tom, aby výslech svědků Ch. a K. byl opakován za přítomnosti druhého obhájce" (č.l. 1225), kteroužto výzvu obvodního soudu ponechal stěžovatel zcela bez odezvy. Z tohoto pohledu je pak dovolávání se ochrany stěžovatele ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, jež je ovládáno zásadou subsidiarity, do značné míry problematické, neboť to byl právě obvodní soud, jenž měl ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé napravit své předchozí procesní pochybení. Již před obvodním soudem, a to k jeho výslovné výzvě, kdy obvodní soud projevil svou vůli, bylo-li by to žádáno stěžovatelem, přistoupit k nápravě, tak měl stěžovatel přednést výše naznačenou námitku, kterou předkládá až v rámci řízení o opravných prostředcích, resp. řízení o ústavní stížnosti. Za zvolenou taktiku vystupování před soudem a jednání ve vztahu k tomuto orgánu nese odpovědnost sám stěžovatel, který mimoto byl v řízení před obvodním soudem právně zastoupen dvěma advokáty. Ač tedy Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo právo na obhajobu nebylo v předmětném trestním řízení šetřeno beze zbytku, přesto neshledal zásah, jenž by dosahoval roviny ústavněprávní a jenž by tak nesl nepřípustné důsledky ve sféře ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
15. Výtkami, jež jsou specifikovány pod body 7-16 ústavní stížnosti, stěžovatel uvědomuje Ústavní soud o procesních nedostatcích, jež dle jeho přesvědčení vykazuje vedení předmětného řízení obecnými soudy, zejména soudem obvodním, resp. vyjadřuje svůj kritický náhled na proces dokazování, jak k tomuto přistoupily obecné soudy. Zde však stěžovatel především opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Po posouzení napadaných rozhodnutí obecných soudů v intencích výhrad sepsaných pod body 7-16 ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, Ústavní soud v napadaných rozhodnutích obecných soudů nenalezl. Městský soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a v napadaném rozsudku uvedl příčiny, na jejichž podkladě opodstatněně shledal odvolání stěžovatele nedůvodným. K dovolání stěžovatele se poté jeho trestní věcí zabýval rovněž Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodněních napadaných rozhodnutí se pak městský a Nejvyšší soud s příslušnými námitkami stěžovatele, jež ve významném rozsahu odpovídají jeho námitkám pod body 7-16 ústavní stížnosti, ústavně souladným způsobem vypořádaly, proto lze na obsah napadaných rozhodnutí obecných soudů v dalším odkázat. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
16. Ústavní soud nakonec nemůže přisvědčit té stížnostní argumentaci stěžovatele, dle níž obecné soudy nedostatečně zohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení ve věci stěžovatele a dobu, jež uplynula od údajného spáchání trestné činnosti stěžovatelem. Ustanovením, jež je určující pro uložení trestu, je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s §23, §33 a §34 trestního zákona. Dle judikatury Ústavního soudu je pak možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný pod č. 67 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 707; dostupný také na www.judikatura.cz), kdy takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o výši trestu. Pokud však Ústavní soud pod náhledem výše naznačeného posoudil napadaný rozsudek městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o potrestání stěžovatele, nemohl než dospět k přesvědčení, že tento rozsudek městského soudu podmínkám citovaného ustanovení trestního zákona, stejně jako příslušné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, odpovídá. Městský soud totiž vyhodnotil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, který byl zvyšován zejména povahou spáchaného jednání, způsobem jeho provedení a povahou jeho následku, přičemž dále zohlednil dosavadní bezúhonnost stěžovatele i okolnost, že od spáchání trestné činnosti uplynula již delší doba. Po zvážení všech podstatných skutečností, vycházeje z trestní sazby v rozmezí tři léta až deset let, která za trestný čin podle §158 odst. 2 trestního zákona hrozí, uložil stěžovateli trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy ve výměře čtyř let (č.l. 1336). Napadaný rozsudek městského soudu, resp. napadaná rozhodnutí obecných soudů, tak relevantní intence rozhodovacích důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, potažmo příslušné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, naplňují, neboť zde byl plně promítnut časový faktor předmětného trestního řízení, byť zprostředkovaně uvážením doby, která od spáchání trestné činnosti uplynula. Byla-li pak doba trvání trestního řízení v dané věci stěžovateli kompenzována výší jemu ukládaného trestu, Ústavní soud z tohoto vyvozuje neexistenci prostoru pro kasaci napadaných rozhodnutí obecných soudů.
17. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Stěžovatel byl výrokem II. napadaného rozsudku obvodního soudu podle ustanovení §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro jeden skutek popsaný v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3. Jelikož k tomuto výroku stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě výrokem II. napadaného rozsudku obvodního soudu, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
19. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušit napadaná rozhodnutí obecných soudů v jejich celku, což by při formalistickém přístupu k jeho návrhu znamenalo jeho částečné odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť zrušující část výroku I. napadaného rozsudku městského soudu není svou podstatou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť v případě výroků o vině I/3 a o trestu napadaného rozsudku obvodního soudu se jedná o výroky již zrušené. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zohlednil svou stabilizovanou judikaturu, respektující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je rozhodující, že se veškeré námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti upínají toliko k těm nezrušeným částem napadených rozhodnutí, jež jsou způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto projednávanou ústavní stížnost podrobil přezkumu jen v rozsahu těchto výhrad.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu