ECLI:CZ:US:2008:2.US.2606.07.1
sp. zn. II. ÚS 2606/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 7 Tdo 759/2007-630, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2007, č. j. 11 To 121/2006-574, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 13. 4. 2006, č. j. 54 T 27/2002-547, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 věta první Listiny.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 27/2002, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem uznal rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 54 T 27/2002-547, stěžovatele vinným pod bodem I., ad 1) - 4) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem II., ad 1) - 16) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to ho odsoudil podle §187 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2007, č. j. 11 To 121/2006-574, podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v části uvedené pod bodem II., ad 1) - 16) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr.ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pod body 1) - 15) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.zák. a pod podem 1) trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr.zák. a odsoudil ho za tyto trestné činy a za trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen, podle §187 odst. 3 tr.zák. za použití §35 odst. 1 tr.zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr.zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr.ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr.ř. zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutek uvedený pod bodem II, ad 13 obžaloby.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opíral o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr.ř. odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2007, č. j. 7 Tdo 759/2007-630, s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr.ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud nalézací i soud odvolací při hodnocení důkazů náležitě nerespektovaly zásadu "in dubio pro reo" a v důsledku toho dospěly ke skutkovým zjištěním, která nemohou být bez důvodných pochybností základem pro jejich rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/04, reagující na situaci "tvrzení proti tvrzení". Má za to, že soudy pochybily, pokud vyšly z výpovědí svědků z přípravného řízení a řádně se nevypořádaly s jejich výpověďmi z hlavního líčení, kde vyjma svědků K. a Č. uvedli, že stěžovatel není totožný s osobou, o které hovořili v předchozích výpovědích jako o osobě, která jim prodávala drogy. Dle něj soud správně nevyhodnotil ani výpovědi svědků K. a Č., kteří také nehovořili jednoznačně o tom, kdo jim drogy prodával, pouze vypověděli, že si nevzpomínají, zda jde o stěžovatele. Za situace, kdy nebyla provedena rekognice či fotorekognice, tak nelze učinit jednoznačný závěr, že stěžovatel byl osobou, která uvedeným osobám drogu prodávala. Svědectví B. Be. z přípravného řízení zpochybňuje i s poukazem na možnou pohnutku msty vůči jeho osobě, neboť s ní měl několikrát konflikt, když ji vykazoval jako nezletilou osobu z baru. Proto považuje za nepřezkoumatelný i závěr soudu o spáchání trestného činu pohlavního zneužívání, neboť toto obvinění vychází pouze ze zpochybněné výpovědi svědkyně B. B. z přípravného řízení.
Z procesního hlediska se jeví stěžovateli jako problematický postup soudu ve vztahu k výpovědím svědků S., H., P. a F., které byly v hlavním líčení čteny, ačkoli obhajoba trvala na jejich slyšení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; není proto samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy ke zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel zejména zpochybňuje úplnost dokazování, hodnocení důkazů a správnost zjištěného skutkového stavu. Opakuje přitom námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a jimiž se soudy řádně zabývaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší, neboť jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Z hlediska stěžovatelových námitek by mohlo jít o nepřípustné ústavněprávní konsekvence toliko tehdy, jestliže by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu; rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže odpovídající skutková zjištění a z nich vyvozené závěry soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) ve svých rozhodnutích nezdůvodnily.
Nic takového však v projednávané věci dovodit nelze. Nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu a náležitou pozornost věnoval i otázce hodnocení důkazů. Odvolací soud se s jeho postupem, vyjma bodu II/13 obžaloby, ztotožnil. Z obsahu spisu a odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to i za situace, kdy někteří svědkové vypovídali před soudem jinak než v přípravném řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou i v tomto směru přesvědčivá. Oba soudy vyložily, z jakých důvodů hodnotily pozměněné výpovědi svědků u hlavního líčení, které vyzněly ve prospěch obhajoby, jako nevěrohodné, a proč naopak vyšly z jejích výpovědí z přípravného řízení. Nelze ani přehlédnout motiv takto změněných výpovědí, neboť v průběhu řízení byl zjištěn a prokázán pokus stěžovatele o určitý nátlak na svědky, aby vypovídali v jeho prospěch. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá i pokud jde o hodnocení výpovědí svědkyně B. B. Odvolací soud se k námitce stěžovatele znovu věrohodností této svědkyně a hodnocením jejích výpovědí z přípravného řízení i z řízení před soudem velmi podrobně zabýval a odůvodnil, proč považoval za nadbytečné zpracování dalšího znaleckého posudku na její osobu. S námitkou nesprávného hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí svědků, odebírajících od stěžovatele drogy) se ostatně podrobně a ústavně konformně vypořádal i Nejvyšší soud, který neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, což by mohlo být důvodem opodstatňujícím jeho zásah do skutkových zjištění. Pro stručnost proto postačí odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Pokud má stěžovatel výhrady k procesnímu postupu nalézacího soudu, konkrétně ke čtení výpovědí některých svědků, z obsahu spisu vyplývá, že soud vyčerpal všechny dostupné prostředky k tomu, aby zjistil pobyt těchto svědků a zajistil jejich účast u hlavního líčení, včetně opakovaných žádostí Policii ČR o vypátrání jejich pobytu. Přes všechna učiněná opatření zůstaly tyto osoby pro soud nedosažitelnými, a jejich výpovědi z přípravného řízení byly proto za splnění podmínek ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr.ř. přečteny.
Stěžovatel nadto neměl k takovému postupu ani žádné připomínky či návrhy.
Lze uzavřít, že ve věci byla obstarána řada důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit závěr o vině stěžovatele, o níž soudy neměly žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že nepřihlédly ke zmíněnému pravidlu "in dubio pro reo", vyplývajícímu ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 224/04, vycházející z odlišné důkazní situace, je proto nepřípadný.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu