ECLI:CZ:US:2008:2.US.2638.08.1
sp. zn. II. ÚS 2638/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 267/2008 ze dne 15. července 2008, a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 3 T 128/2006-453 ze dne 28. dubna 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem dne 24. října 2008 a osobně dne 27. října 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítá, že v řízení došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Přípisem z 5. listopadu 2008 právní zástupce stěžovatele sdělil, že z opatrnosti podal i dovolání, jehož stejnopis připojil.
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány zákonem stanovené podmínky jejího projednání.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon")]. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud i v projednávaném případě.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod.
6. V dané věci Ústavní soud od Okresního soudu v Blansku zjistil, že dovolání bylo stěžovatelem podáno k poštovní přepravě v pondělí dne 27. října 2008 (tj. souběžně s osobním podáním ústavní stížnosti), přičemž obhájci stěžovatele bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 26. srpna 2008, a stěžovateli samému pak fikcí doručení až k 16. říjnu 2008. V dovolání je vymezen dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
7. Z toho, že stěžovatel podal dovolání (byť, jak tvrdí, jen z opatrnosti), lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Aniž by tedy Ústavní soud předjímal rozhodnutí dovolacího soudu lze mít zato, že ústavní stížnost byla podána předčasně a lhůta k podání ústavní stížnosti tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o řádně a včas podaném dovolání.
8. Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj