ECLI:CZ:US:2008:2.US.2640.07.1
sp. zn. II. ÚS 2640/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Slavíkova 1568/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007 čj. 26 Cdo 2393/2006-426, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 9. 2005 čj.17 C 324/96-356 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006 čj. 51 Co 8/2006-390 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s Dodatkovým protokolem č. 1, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o uložení povinnosti odstranit závady v bytě.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje vývoj sporu a vedení řízení u obecných soudů. Uvádí, že je jako nájemce dlouhodobě poškozován tím, že mu pronajímatel nezajišťuje nezávadná a provozovatelná otopná tělesa (dále jen OT). V důsledku porušení zásad spravedlivého procesu nebyla projednána žaloba o demontáž závadných OT a osazení nových. Nespravedlivým projednáním žaloby soud zabránil, aby zjištěné závady byly v přiměřené lhůtě odstraněny a svým rozsudkem soud stěžovateli vnucuje používání závadných OT, aniž by mu poskytl jakékoliv záruky, popřípadě rozhodl na čí odpovědnost je má užívat.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, je přesvědčen, že rozhodnutí jsou nesmyslná a nepřezkoumatelná. Žaloba byla zamítnuta z důvodů, které se vzájemně vylučují a ani odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami.
Stěžovatel zejména namítá, že soudy rozhodly o žalobě, která nebyla jeho žalobou, neboť žalobu, o níž bylo rozhodnuto, podal proto, aby vyhověl usnesení soudu ze dne 3. 3. 2005. Přestože rozšířil žalobu o náležitosti, jež si soudy vymínily, tj. o požadavky technického projektu, soudy se jimi nezabývaly. K zamítnutí žaloby došlo z důvodu jejího "překroucení" soudem a nárokům, které byly do žaloby vloženy na příkaz soudu. Soudy zamítly žalobu na výměnu radiátorů, ačkoliv jak je zřejmé z jeho opakovaných výpovědí, ničeho takového se nikdy nedovolával. Rovněž došlo nedůvodně k ustanovení znalců, neboť závady na topení byly zřejmé a odpovědi na otázky položené znalcům byly známy předem. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, dle nichž se jednalo o žalobu šikanozní a poukazuje na to, že žalovanému, který odmítl uzavření smíru, soud šikanoznost obhajoby nevytkl.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami a nesouhlasí s jeho závěry ohledně nepřípustnosti dovolání, zejména s tím, že se v dané věci nejednalo o otázku zásadního právního významu. Namítá, že mu byl v dovolacím řízení zatajen důkaz, neboť mu nebylo zasláno vyjádření žalovaného k dovolání.
Stěžovatel rovněž poukazuje na nepřiměřené průtahy řízení, na které bezvýsledně apeloval ve stížnosti adresované předsedovi soudu a ministru spravedlnosti. Přes stížnosti řízení dále pokračovalo, jakoby nebyly podány. Vyřízení dovolání trvalo Nejvyššímu soudu jeden rok.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 10 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudy projednávaly a rozhodly záležitosti, které nebyly žalovány a že stěžovateli byly nároky uplatňované žalobou soudy vnuceny. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními, ani s právními závěry a namítá, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Rovněž namítá, že s ohledem na délku řízení došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěné, že vlastníkem bytu byly v bytě užívaném stěžovatelem jako nájemcem vyměněny dosavadní plechové radiátory bílé barvy za litinové radiátory opatřené základním nátěrem šedé barvy, že radiátory nebyly v té době napadeny rzí, že dosud jsou funkční, že vzniklou rez lze z nich odstranit, základní nátěr opravit a natřít je dalším nátěrem, že jejich chybná instalace snižovala výkon maximálně v řádu jednotek procent, že u nich mohlo docházet ke vzniku vzduchových bublin, které byly odstranitelné odvzdušněním, a že chyby v instalaci byly v průběhu sporu pronajímatelem odstraněny. Povinnost opatřit radiátory více nátěry nestanoví žádná norma, výrobce musí radiátory opatřit pouze základním nátěrem chránícím je před korozí, konečný vrchní nátěr litinového radiátoru má pouze dekorativní funkci, jeho absence nesnižuje životnost radiátoru a i bez něj jsou radiátory plně funkční. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že uplatněný nárok je zapotřebí posoudit podle §687 odst. 1 obč. zák. a při jeho posouzení se neuplatní právní úprava obsažená v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Oba soudy neshledaly žalobcův nárok na výměnu radiátorů důvodným. Navíc žádný právní předpis neukládá pronajímateli, aby před uvedením otopného tělesa do provozu jej opatřil konečným nátěrem; nátěr otopných těles lze proto pokládat za běžnou údržbu ve smyslu nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, kterou je povinen zajistit nájemce bytu. Soudy rovněž dovodily, že "žaloba nese znaky šikanozního charakteru, neboť žalovaný opakovaně projevil snahu odstranit nedostatky otopných těles.
Stěžejní námitku stěžovatele, že soudy rozhodly o žalobním nároku, kterého se stěžovatel nedomáhal, shledal Ústavní soud jako neopodstatněnou. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele, že výměnu radiátorů nikdy nepožadoval, ze spisu vyplývá, že již v řízení u soudu prvého stupně (pokračujícím po zrušujícím rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 11. 1999, stěžovatel přípisy ze dne 14. 4. 2000, 19. 4. 2000 a 3. 4. 2001) požadoval vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost demontovat nevyhovující OT a namísto nich osadit radiátory splňující platné předpisy, tj. zák. č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, nařízení vlády č. 178/1997 Sb., kterým se stanoví technické požadavky stavební výrobky a podmínky technické dokumentace výrobce. Požadoval předložení kopie technické dokumentace a kopii prohlášení o shodě. (Stěžovatel se nejdříve domáhal provedení oprav a úprav nátěru a osazení OT. Z usnesení soudu prvého stupně ze dne 12. 2. 1999 je zřejmé, že stěžovatel požadoval vyslovení povinnosti žalované provést nátěr všech radiátorů v specifikovaném bytě v souladu s platnými normami, nátěr musí být proveden mimo byt a po provedení nátěrů musí žalovaná předložit důkazy, že nátěry splňují platné normy). Vzhledem k tomu, že formulace petitu byla dle názoru obecných soudů neurčitá, byl stěžovatel vyzván k upřesnění návrhu. Výzvě stěžovatel vyhověl podáním ze dne 10. 4. 2002, ve kterém specifikoval, která OT požaduje demontovat a osadit novými OT, splňujícími podmínky technické dokumentace výrobcem nebo dovozcem podle nařízení vlády č.178/1997 Sb. a právní a technické normy obsažené v prohlášení o shodě vydané výrobcem nebo dovozcem podle zák. č. 22/1997 Sb. Rovněž požadoval předložení písemného ujištění, že výrobce nebo dovozce radiátorů (dodavatel) vydal prohlášení o shodě ve smyslu zák. č. 22/1997 Sb. (tento návrh vzal posléze zpět).
Z obsahu spisu je zřejmé, že o žalobě stěžovatele podané v dubnu 1996 bylo vícekrát rozhodováno, přičemž ze strany stěžovatele byl několikrát měněn petit návrhu, který byl na výzvu soudu upřesňován tak, aby byl projednatelný. Z upřesněného znění petitu vyplývá, že soudy jednaly výhradně o návrhu formulovaném stěžovatelem. Z hlediska požadavku vzneseného petitem žaloby soudy provedly velmi podrobné a důkladné dokazování, vedoucí k potřebným skutkovým zjištěním, přičemž zjištěný skutkový stav opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, spočívající v procesní možnosti účastníka řízení disponovat řízením a jeho předmětem a je tedy věcí žalobce, aby určil meze soudního přezkumu. V tomto smyslu stěžovatel v řízení před obecnými soudy postupoval a obecné soudy rozhodovaly o jím vznesených návrzích, kterými byly vázány. Pokud soudy stěžovatele vyzývaly k upřesnění petitu, jednalo se o postup dle ust. §43 odst.2 ve spojení s §42 odst.4 a §79 odst.1 o.s.ř., jehož cílem je umožnit, aby návrh formulovaný účastníkem řízení byl projednatelný. Stěžovateli tedy nebylo vnucováno, co má být předmětem jeho žaloby. V občanském soudním řízení rovněž platí zásada "nechť si každý střeží svá práva", z níž vyplývá, že účastník řízení musí pečlivě zvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, přičemž má i možnost zvážit, zda v řízení bude zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem.
K nesouhlasu stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to ani v případě, že by se s hodnocením důkazů neztotožňoval. Ústavní soud ověřil, že právní závěry soudů ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), zákonu odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání (vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud přezkoumával dovolání stěžovatele pouze z hlediska jeho přípustnosti, není ani možné z okolnosti, že stěžovateli nebylo zasláno vyjádření žalovaného k dovolání, dovozovat porušení pravidel spravedlivého procesu dosahující intenzity protiústavnosti.
K námitce průtahů řízení Ústavní soud uvádí, že řízení v předmětné věci v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno a ústavní stížnost je nutno v tomto směru posoudit jako nepřípustnou. Jak vyplývá z již ustálené judikatury Ústavního soudu, procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba podle citovaného zákona v případě neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů, které neshledaly požadavek stěžovatele na výměnu radiátorů jako důvodný, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu