ECLI:CZ:US:2008:2.US.2653.08.1
sp. zn. II. ÚS 2653/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou, se sídlem Poděbradská 4, 290 01 Písková Lhota, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, č. j. 29 Co 318/2008-51, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. června 2008, č. j. 6 C 90/2008-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v otázce týkající se náhrady nákladů řízení.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, č. j. 29 Co 318/2008-51, bylo ve výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. června 2008, č. j. 6 C 90/2008-43, jímž bylo řízení o zaplacení částky 26.180 Kč s příslušenstvím zastaveno, a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, protože žalovaná po podání žaloby dlužnou částku zaplatila. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žaloba byla vzata zpět pro chování žalované (stěžovatelky), která žalovanou částku zaplatila až po podání žaloby. Mezi účastníky řízení přitom byla sporná otázka, v pořadí kterou splatnou fakturu žalovaná převodním příkazem uhradila. Soudy z provedeného dokazování dospěly ke zjištění, že žalovaná v příkazu k úhradě, kterým hradila více různých faktur, variabilní symbol (číslo faktury) žalované faktury, který slouží k identifikaci platby, neuvedla. Toto číslo bylo uvedeno pouze ve zprávě pro příjemce, avšak tuto kolonku výpis z účtu žalobce neobsahoval, což soudy zjistily z kopie výpisu z účtu. Proto odvolací soud dovodil, že se tato informace k žalobci nedostala a postupoval tedy v souladu se zákonem, když poukázanou částku započetl na nejblíže splatné dluhy žalované.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že soud prvního stupně při rozhodování o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka zaplatila žalovanou částku až po podání žaloby. Vycházel přitom z fotokopie výpisu z účtu, který předložil žalobce a na kterém nebyl uveden variabilní symbol, ani zpráva pro příjemce. Ačkoli však stěžovatelka zpochybňovala tento výpis z účtu a sama předložila výpis ze svého účtu, na kterém byla zpráva pro příjemce jasně uvedena a především navrhla, aby soud vyžádal originál výpisu z účtu vedlejšího účastníka, soud prvního stupně se těmito návrhy vůbec nezabýval. V této souvislosti vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně neprovedl řádně dokazování, když vycházel z pouhé fotokopie výpisu z účtu předložené vedlejším účastníkem a pominul tvrzení stěžovatelky a jí navrhované důkazy, kterými mohlo být prokázáno, že určila, na který závazek plní, tudíž vedlejší účastník nebyl oprávněn postupovat dle §330 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka je přesvědčena, že každé rozhodnutí soudu musí být podloženo provedenými důkazy a každá rozhodná skutečnost musí být postavena najisto. Důkazem pak je vždy originál předmětné listiny, nikoli pouhá fotokopie. V daném případě však, ačkoli byla fotokopie stěžejního důkazu, rozhodného pro posouzení míry zavinění pro účely přiznání náhrady nákladů soudního řízení zpochybněna, soud prvního stupně tyto námitky ignoroval a řádné dokazování neprovedl. Pochybení odvolacího soudu spatřuje pak v tom, že převzal argumentaci soudu prvního stupně. Navíc uvedl, že pokud stěžovatelka ve zprávě pro příjemce specifikaci učinila, na výpisu z účtu vedlejšího účastníka tento údaj uveden nebyl, z čehož lze dovodit, že se předmětná informace k žalobci nedostala. Odvolací soud tedy také úplně pominul tvrzení stěžovatelky a jí navrhované důkazy a vycházel z pouhé fotokopie listiny předložené vedlejším účastníkem.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje a stěžovatelka si je toho vědoma, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
V dané věci stěžovatelka zejména zpochybňovala hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, když namítala, že vycházel pouze z fotokopií výpisu z účtu žalobce, avšak zcela pominul tvrzení stěžovatelky a jí navržené důkazy. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují tedy především proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního a následně i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. K námitce stěžovatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelčině věci konkrétně originály výpisu z účtu) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Jak již bylo řečeno výše, rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska kritérií spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako rozhodování o věci samé. Jestliže si tedy obecné soudy učinily dostatečný obrázek o skutkovém stavu na základě provedených důkazů (byť by se jednalo o fotokopie), je třeba jejich postup hodnotit jako souladný s procesním pravidly a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, přestože nelze nevidět jistou ignoranci ze strany obecných soudů ve vztahu k důkazům navrhovaným stěžovatelkou, která by za jiných okolností (pokud by se nejednalo o náhradu nákladů řízení a i s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka byla fakticky v prodlení se zaplacením i jiných faktur, jejichž zaplacení by se žalobce mohl domáhat) mohla vést Ústavní soud k tomu, aby vyslovil porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně chráněných práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu