ECLI:CZ:US:2008:2.US.268.08.1
sp. zn. II. ÚS 268/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007 č. j. 3 Ads 91/2007-65, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007 č. j. 6 Ca 216/2005-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva, a to právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 Listiny, neboť obecné soudy tím, že jí nepřiznaly nárok na úroky z prodlení, nevzaly v úvahu hodnotu peněz v čase. Má za to, že ze skutečnosti, že ustanovení §27 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "zákon o služebním poměru"), výslovně nezakládá nárok na výplatu úroků z prodlení, nelze vyvozovat, že tento nárok neexistuje. Z tohoto ustanovení ani údajně nevyplývá, že se ze zákona posouvá splatnost části mzdy zadržované na základě rozhodnutí o zproštění výkonu služby až na dobu po ukončení takového zproštění, když uvedená úprava nemůže nic změnit na ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., podle něhož je plat splatný vždy po vykonání práce. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby dle ní závisí na vůli služebního funkcionáře a v případě, že k takovému kroku přistoupí, měl by nést veškeré jeho důsledky a nahradit jí vzniklou újmu včetně úroků z prodlení. Jejím zproštěním od obžaloby totiž bylo vysloveno, že se žádného trestného činu nedopustila.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 Ca 216/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje ve věcech služebního poměru, byla stěžovatelka zproštěna výkonu služby do pravomocného skončení jejího trestního řízení. Na základě osvobozujícího rozsudku bylo zproštění výkonu služby stěžovatelky dnem 11. 2. 2004 ukončeno a bylo rozhodnuto doplatit jí služební příjem za dobu zproštění výkonu služby, tj. od 4. 1. 2001 do 11. 2. 2004. Tento doplatek byl stěžovatelce vyplacen v nejbližším výplatním termínu, tj. dne 15. 3. 2004. Dne 8. 2. 2005 stěžovatelka požádala prostřednictvím Ministerstva vnitra o zaplacení částky 23.440,- Kč představující úroky z prodlení za dobu, po kterou byla zproštěna výkonu služby. Její žádost byla zamítnuta a stejně tak i odvolání proti zamítavému rozhodnutí.
Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud druhým napadeným rozsudkem tak, že stížnost zamítl. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně i příslušné policejní orgány, že stěžovatelka byla po dobu vedení trestního řízení zákonným způsobem zproštěna výkonu služby. Nepříslušel jí proto plný služební příjem, nýbrž jen jeho procentní část. Doplatek za dobu zproštění výkonu služby jí byl vyplacen v nejbližším výplatním termínu po skončení jejího zproštění. Na úrok z prodlení jí proto nevznikl nárok.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se domáhá přezkoumání rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v předchozím řízení. Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší správní soud jako vrcholný orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jeho pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jeho postup vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatelky tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení zákona o služebním poměru není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Pro posouzení, zda stěžovatelka za situace, kdy byla dočasně zproštěna výkonu služby (§27 odst. 1 zákona o služebním poměru) a poté, co důvod zproštění pominul, bylo toto dočasné opatření zrušeno a byl jí dorovnán rozdíl, o který byl její služební příjem zkrácen (§27 odst. 4 zákona o služebním poměru), má nárok na požadovaný úrok z prodlení, je stěžejní otázkou, zda vůbec došlo k prodlení coby protiprávnímu jednání povinného subjektu. Sama stěžovatelka považuje rozhodnutí služebního funkcionáře o dočasném zproštění výkonu služby vlivem pozdějšího zprošťujícího rozsudku za nezákonné, tvrdí, že měla nárok na výplatu nekráceného služebního příjmu v jednotlivých měsících a od toho odvíjí svůj nárok na úrok z prodlení. S tímto jejím názorem se ale ztotožnit nelze.
Správní soudy postupovaly ústavně konformně, když vycházely z dikce ustanovení §27 zákona o služebním poměru a dovodily, že příslušný služební funkcionář využil svého oprávnění daného mu §27 odst. 1 služebního zákona a stěžovatelku, která byla podezřelá ze spáchání trestného činu, dočasně zprostil výkonu služby. Pozdější zprošťující rozsudek nemůže být důvodem pro zpětné uznání nezákonnosti opatření služebního funkcionáře. Jak správně poukázal Nejvyšší správní soud, policista může být zproštěn výkonu služby, jsou-li dány důvody podle §27 odst. 1 zákona o služebním poměru bez ohledu na to, jak jeho trestní řízení dopadne. To je důsledek specifik služebního poměru policisty, na nějž nelze subsidiárně aplikovat zákoník práce (viz ustanovení §155 zákona o služebním poměru), jak se mylně domnívá stěžovatelka. Stěžovatelka měla po dobu zproštění nárok na příslušně zkrácený příjem (viz §27 odst. 3 zákona o služebním poměru), který jí byl vyplácen v pravidelných výplatních termínech a doplatek ve výši rozdílu mezi zkráceným a plným příjmem jí byl v souladu s §27 odst. 4 zákona o služebním poměru vyplacen po zrušení zproštění výkonu služby přesně v den jeho splatnosti. Nelze proto dojít k jinému závěru, než vyvodily správní soudy, totiž že k žádnému prodlení nedošlo, neboť nedošlo ani k protiprávnímu jednání, které je jeho základem, takže stěžovatelce nárok na úrok z prodlení nevznikl.
Správní soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejích rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům nelze z ústavního hlediska cokoliv vytknout.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu