ECLI:CZ:US:2008:2.US.2694.08.1
sp. zn. II. ÚS 2694/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, se sídlem Tylovo nábřeží 367, 500 02 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. srpna 2008, č. j. 8 C 162/2008-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. srpna 2008, č. j. 8 C 162/2008-39, byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci (ATOL, a. s.) částku ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a na nákladech částku 6.000 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala paušální parkovací poplatek za nezaplacení parkovného na parkovišti, označeném příslušnými značkami dle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, a vymezeném nařízením města Hradec Králové č. 18/2006. Předmětem sporu mezi účastníky řízení byl výklad smyslu příslušných dopravních značek. Soud dospěl k závěru, že svislá dopravní značka (IP 13c, E 12, E 8a) avizuje, že parkovací místo označené vodorovnou dopravní značkou (V 10b), kde byl zaparkován automobil žalovaného, je zpoplatněno, a uznal žalovaného povinným k zaplacení paušálního poplatku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nejprve zpochybňoval postup okresního soudu ohledně osoby řídící vozidlo, neboť dokazování ohledně této osoby vůbec nebylo prováděno a stěžovatel v řízení vystupuje pouze jako vlastník vozidla. V další části polemizuje s právním posouzením věci. V této souvislosti zpochybňuje závěr okresního soudu o tom, že „parkovací místo“, na němž bylo vozidlo zaparkováno, mělo být zpoplatněno. Pokud bylo vozidlo stěžovatele zaparkováno vpravo od svislé dopravní značky určující zpoplatnění parkoviště, což není skutkově sporné, představuje výklad okresního soudu, který dovodil, že vozidlo stálo na zpoplatněném místě, libovůli extrémně vybočující z ustáleného výkladu právních předpisů o dopravních značkách.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci stěžovatel zpochybňuje výklad dopravního značení provedený obecným soudem. Přestože Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, vyžádal si od Okresního soudu v Hradci Králové příslušný spis, aby posoudil, zda nedošlo k extrémnímu vybočení ze strany obecného soudu. Na tomto místě je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, byť by byla i nesprávná, zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Obecný soud jasně a srozumitelně vyložil, jak je třeba na dopravní značení nahlížet a k jakému závěru ohledně povinnosti platit poplatek za parkování dospěl.
Ústavní soud na závěr jako obiter dictum uvádí, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě – s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu – ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). V takovém případě Ústavní soud považuje podání ústavní stížnosti jako hraničící se šikanózním výkonem práva, kterému nemůže být poskytnuta ochrana soudní, a tím méně ochrana ze strany Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu