ECLI:CZ:US:2008:2.US.2711.07.1
sp. zn. II. ÚS 2711/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti R. E., zastoupeným Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Fráni Šrámka 1139, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007 ve věci sp. zn. Nt 216/2007 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2007 ve věci sp. zn. 8 To 95/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze byl dle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 10/2002. Stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí vrchní soud napadeným usnesením zamítl.
V rámci řízení o povolení obnovy řízení předložil stěžovatel důkazy, že oba znalci vykázali výrazně delší čas věnovaný vyšetření stěžovatele, než který mu ve skutečnosti věnovali. Tento důkaz měl dle stěžovatele zpochybnit věrohodnost obou znalců a měl tak představovat významnou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v prvé řadě ve skutečnosti, že ve věci rozhodoval dle jeho názoru vyloučený soudce - předseda senátu, jenž se výrazně angažoval v původní věci vedené pod sp. zn. 1 T 10/2002. Tento soudce měl dle stěžovatele manipulovat s důkazy již ve věci návrhu na povolení obnovy řízení podaným stěžovatelovým spoluodsouzeným.
Stěžovateli mělo být dále ve dvou případech upřeno právo vyjádřit se v souladu s §214 trestního řádu k provedeným důkazům. Toto právo přitom není dle stěžovatele možno zaměňovat s právem vyplývajícím z §215 trestního řádu, nelze proto akceptovat jako naplnění dispozice §214 trestního řádu jeho případ, kdy předseda senátu v průběhu výslechu svědka adresuje stěžovateli výzvu, zda má na svědka další dotaz. Na tento problém poukazoval stěžovatel ve stížnosti, vrchní soud však na tuto výtku nijak nereagoval. Stěžovatel má za to, že mu bylo upřeno právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž skutečnost, že se mohl vyjádřit v rámci závěrečného návrhu, nemůže dle jeho mínění tuto nezákonnost nijak zlehčit nebo napravit. Stěžovatel navíc upozorňuje na fakt, že porušení §214 trestního řádu vyplývá pouze ze zvukového záznamu, neboť z protokolu není tato skutečnost sama o sobě zřejmá. V souvislosti s naříkaným porušením práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, III. ÚS 51/96 a III. ÚS 398/97.
Městský soud měl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces i tím, jakým způsobem rozhodoval o návrzích na doplnění dokazování, neboť všechny jeho návrhy zavrhl jako nadbytečné a omezil se na pouhé toto konstatování. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní ve smyslu doktríny "opomenutých důkazů" a odkazuje na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01, II. ÚS 268/03, III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, II. ÚS 122/96 a III. ÚS 733/01.
Stěžovatel taktéž namítá, že při vyhlášení usnesení městského soudu předseda senátu v ústním odůvodnění konstatoval, že nepochybuje o nepravdivosti časového rozsahu vyšetření při vykázání činnosti znalců. V písemném vyhotovení usnesení se ale již tato zásadní skutečnost neobjevila, čímž došlo dle stěžovatele k podstatnému okleštění jeho práv.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí vydaná v dané právní věci jsou nesprávná a vynesená na základě řízení, které postrádalo dodržování základních procesních pravidel a mechanismů. Porušování zákonných ustanovení dosahovalo dle stěžovatele takové intenzity, že jeho následkem došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto nepřijatelné, aby hrál roli dalšího odvolacího orgánu v rámci řízení o návrhu na obnovu řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat, zda dané řízení nevykazuje některou ústavněprávně relevantní vadu, v jejímž důsledku by mohlo být zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Podstatou projednávaného podání je tvrzení stěžovatele, že předmětné řízení vykazuje procesní vady (rozhodování vyloučeného soudce, porušení práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, opomenutí důkazů, nesoulad ústního a písemného odůvodnění rozhodnutí), jež zakládají porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Naříkaná procesní pochybní obecných soudů (převážně městského soudu) je nutno hodnotit prizmatem kontextu daného typu soudního řízení. Jinými slovy, každé tvrzené pochybení je nutno nejprve zasadit do souvislostí celkového řízení, respektive případné procesní pochybení je třeba hodnotit společně s hmotnou stránkou věci, jíž se týká.
V posuzované věci je proto na místě nejprve zabývat se otázkou, zda tvrzená pochybení obecných soudů mohla mít vliv na výsledek předmětného řízení.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu.
V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, v návrhu na povolení obnovy řízení musí být tvrzeno, že zde relevantní skutečnosti nebo důkazy vůbec existují a následně, zda je splněna podmínka jejich "novosti" a způsobilosti ovlivnit dosažený výsledek řízení.
V projednávané věci bylo novou skutečností toliko zjištění, že oba znalci strávili se stěžovatelem během vyšetření výrazně kratší dobu, než jakou uvedli ve výkazu. Rozpor mezi délkou vyšetření a vykázanou dobou byl nicméně v rámci předmětného řízení objasněn, což se objevilo taktéž v odůvodněních soudů obou stupňů. Zásadní je přitom závěr, že uvedený rozpor není skutečností, jež by mohla mít vliv na správnost závěrů soudu o vině a trestu stěžovatele.
Ve světle skutečností uvedených v předchozím odstavci neshledává Ústavní soud důvod zabývat se věcně stěžovatelovými námitkami týkajícími se tvrzených vad provedeného dokazování, neboť v předmětném řízení nevyšly najevo - a z námitek stěžovatele je zřejmé, že ani nemohly vyjít najevo - skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, o druhu a výměře trestu uloženého stěžovateli. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu a jakými úvahami se při rozhodování řídily.
Pokud jde o namítanou podjatost předsedy senátu, Ústavní soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001 ve věci sp. zn. 5 Tvo 34/2001, ve kterém se k dané problematice konstatuje, že "ustanovení §30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v §30 odst. 2 a 3 tr. řádu, ... Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování v téže věci zcela zřejmě svědčila o tom, že nyní soudce již není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě." Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soudu v usnesení ze dne 15. 4. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 62/04 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, s. 409 a násl.).
Stěžovatelův názor na nutnost vyloučení předsedy senátu z projednávání věci tedy nemá žádnou oporu v zákoně; stěžovatel navíc nikterak nekonkretizuje, v čem přesně měla spočívat podjatost tohoto soudce, pouze v obecné rovině je úvaha o jeho podjatosti.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu