ECLI:CZ:US:2008:2.US.2742.07.1
sp. zn. II. ÚS 2742/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 10. července 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. B. a J. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2007 č. j. 30 Cdo 2966/2006-216 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2005 č. j. 22 Co 300/2005-174, kterými bylo rozhodnuto o zamítnutí protinávrhu stěžovatelů na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky domu a pozemku, a naopak bylo vyhověno žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že vlastníkem nemovitostí je Česká republika a právo hospodaření s majetkem státu má Fond dětí a mládeže v likvidaci, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2007 č. j. 30 Cdo 2966/2006-216 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2005 č. j. 22 Co 300/2005-174 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé brojili proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich protinávrhu na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky každý jednou ideální polovinou domu č. p. 246 ve Vršovicích, a pozemku parc. č. 324, k. ú. Vršovice, obec Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"), a naopak bylo vyhověno žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika a právo hospodaření s majetkem státu má Fond dětí a mládeže v likvidaci. Podle jejich názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítali porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), protože soudní moc neposkytla ochranu jejich základním právům, a byl porušen též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti podrobně popsali průběh řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, jakož i předchozí soudní řízení ohledně týchž nemovitostí, která jsou pro souzenou věc relevantní. V časovém sledu se jednotlivé, pro věc významné události odehrály takto:
Matka stěžovatelky, paní M. S., uzavřela dne 3. února 1989 kupní smlouvu, podle níž předmětné nemovitosti prodala Socialistickému svazu mládeže - Středočeské správě účelových zařízení SSM, se sídlem v Praze 2, Vocelova 3. Dne 25. července 1990 zemřela. Dědictví po ní proběhlo před Státním notářstvím pro Prahu 4. V tomto řízení se stěžovatelka vzdala dědictví a do jejích práv vstoupila její dcera, P. B., která pak se zbývajícími dědici ze zákona uzavřela dědickou dohodu, podle níž převzala veškerý majetek zůstavitelky s povinností vyplatit podíly zbývajících dědiců. Po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") uplatnila stěžovatelka podle §6 odst. 1 písm. g) u povinné osoby nárok na vrácení předmětných nemovitostí. Protože jí nebyly vydány, podala v zákonné lhůtě restituční žalobu. Ta byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92.
V restitučním řízení vyvstala otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 3. února 1989. Za této situace podala stěžovatelka další žalobu, a to o určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy. Naléhavý právní zájem dovozovala právě z existence vedeného restitučního řízení, ve kterém podle jejího názoru nemůže soud ani jako otázku předběžnou řešit platnost původní smlouvy. Tato žaloba byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 140/93. V řízení před soudem prvního stupně byla stěžovatelka úspěšná. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení jednak proto, že není dědičkou po prodávající, protože se dědického nároku po ní vzdala, a jednak proto, že otázku platnosti uvedené kupní smlouvy musí soud vyřešit jako otázku předběžnou v restitučním řízení. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání. Dovolací soud se však ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Poté bylo pokračováno v restitučním řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. prosince 1997 č. j. 24 C 28/92-107 tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 3. února 1989 je neplatná, a proto nepřichází do úvahy postup podle restitučního zákona. Proti tomuto rozsudku nikdo nepodal odvolání. Stěžovatelka následně podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na doprojednání dědictví po své zemřelé matce, a to ohledně předmětných nemovitostí. Že jde o majetek, který ke dni smrti patřil její matce, dokládala rozsudkem soudu v restituční věci. Soud návrhu vyhověl a dědictví v rozsahu uvedeného majetku projednal s tím, že jedinou dědičkou se stala dcera stěžovatelky P. B. Vzhledem k tomu, že P. B. dne 18. března 1996 zemřela, bylo před Obvodním soudem pro Prahu 10 projednáno ohledně uvedeného majetku dědictví i po ní a rozhodnutím ze dne 4. prosince 2000 sp. zn. 33 D 813/2000 byla schválena dohoda dědiců, podle níž se stali podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou ideální polovinou, oba stěžovatelé. Podle tohoto rozhodnutí byl proveden zápis do katastru nemovitostí, kde však současně zůstal jako vlastník zapsán i vedlejší účastník.
Vedlejší účastník, aby odstranil duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti stěžovatelům žalobu o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je on. Stěžovatelé pak v tomto řízení podali protinávrh, kterým se domáhali určení, že vlastníky uvedených nemovitostí jsou naopak oni. Řízení před soudem prvního stupně skončilo rozsudkem ze dne 30. září 2004 č. j. 18 C 329/2001-107 tak, že bylo vyhověno žalobě a protinávrh stěžovatelů byl zamítnut. Důvody rozhodnutí lze stručně shrnout tak, že soud prvního stupně považoval kupní smlouvu uzavřenou matkou stěžovatelky dne 3. února 1989 ohledně předmětných nemovitostí za platnou. Pokud jde o předchozí závěr téhož soudu vyjádřený v restitučním rozsudku ze dne 18. prosince 1997 č. j. 24 C 28/92-107, že uvedená kupní smlouva je neplatná, uvedl, že tento názor byl vyjádřen pouze jako posouzení předběžné otázky, není obsahem výroku rozsudku, a proto jím není soud vázán. Shodné stanovisko zaujal i odvolací soud v rozsudku, který je napaden touto stížností. Dovolací soud pak v usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelů, uvedl, že jejich poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98, v němž dovolací soud vyslovil, že "pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k nemovitosti, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci", je nepřípadný, neboť v řízení vedeném u obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92 soud nerozhodoval o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, a žalobu stěžovatelky zamítl z toho důvodu, že není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 3. února 1989 řešil jen jako otázku předběžnou.
Stěžovatelé uzavírají ústavní stížnost konstatováním, že se cítí poškozeni postupem soudů, a to proto, že před více než deseti lety soudy konstatovaly, že stěžovatelé nemají právo domáhat se určení neplatnosti kupní smlouvy v rámci samostatného řízení a odkázaly je na řešení této otázky v řízení restitučním, které souběžně probíhalo, kde tato otázka musí být řešena jako otázka předběžná. Výsledkem pak byl stav, že soud restituční žalobu zamítl s odůvodněním, že zde není důvod rozhodovat o vydání věci, když smlouva na základě které měl majetek přejít na povinnou osobu, je neplatná. V řízení, které pak následovalo a které bylo vyvoláno stavem duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, týž soud dovodil v rámci řešení předběžné otázky, že kupní smlouva, kterou byl majetek právních předchůdců převeden na stát, je platná, a určil, že vlastníkem je stát. V tomto postupu soudů spatřují stěžovatelé porušení čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva pod ochranou soudní moci, neboť soudy jim podle jejich názoru neposkytly ochranu práva na spravedlivé soudní řízení, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, porušily právo, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, a rovněž právo, aby se mohli vyjádřit ke všem provedeným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. V důsledku protikladného posouzení téže věci týmž soudem bylo v konečném důsledku zasaženo do jejich základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud jako účastník řízení vyjádření. Stručně shrnul ústavněprávní výhrady stěžovatelů a uvedl, že stěžovatelé v podstatě opakují námitky, které již uplatnili v celém řízení před obecnými soudy i v dovolacím řízení. K věci samé odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zopakoval svoji argumentaci, proč ve věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Z hlediska vlastního průběhu dovolacího řízení uvedl, že neshledal dovolací důvod uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní právní význam, protože bylo v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Městský soud v Praze a Ministerstvo financí jako účastník a vedlejší účastník řízení se ve lhůtě stanovené pro vyjádření nevyjádřily.
Stěžovatelé v replice k vyjádření Nejvyššího soudu zdůraznili, že výkon soudní moci poškozuje jejich práva a právem chráněné zájmy. Rozhodnutí soudů narušuje stabilitu a právní jistotu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření správnost svého rozhodnutí nezdůvodňuje a neprokazuje a je pro něj nejjednodušší dovolání odmítnout, aby se nemusel zabývat meritem věci. Ve zbytku pak odkázali na svoji ústavní stížnost.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 18 C 329/2001 od Obvodního soudu pro Prahu 10. Dále Ústavní soud vycházel z příloh stěžovatelů, kterými byl dokumentován průběh restitučního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92 a řízení o určení vlastnictví vedeného týmž soudem pod sp. zn. 24 C 140/93
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé především dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.
Zásadní otázkou, kterou je třeba se zabývat z hlediska dodržení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je každému garantováno právo, aby se stanoveným způsobem mohl domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jsou okolnosti, za nichž jeden a týž soud ve dvou svých na sebe časově navazujících rozhodnutích vyřešil tutéž předběžnou otázku zcela opačně.
Nejprve v restitučním řízení vedeném pouze první stěžovatelkou Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. prosince 1997 č. j. 24 C 28/92-107 dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 3. února 1989, podle níž její matka M. S., narozená 10. ledna 1921, prodala Socialistickému svazu mládeže, Středočeské správě účelových zařízení SSM, se sídlem v Praze 2, Vocelova 3, předmětné nemovitosti, je neplatná. Důvodem neplatnosti byla podle soudu neurčitost smlouvy pokud se týká označení kupujícího, který je v záhlaví smlouvy označen jako "Socialistický svaz mládeže, Středočeská správa účelových zařízení SSM se sídlem Praha 2, Vocelova 3", v čl. II. kupní smlouvy je uvedeno, že předmětné nemovitosti prodávající prodává "Středočeské správě účelových zařízení SSM", a v intabulační doložce v čl. VIII. kupní smlouvy se navrhuje, aby Středisko geodezie zapsalo jako vlastníka "Čs. stát, uživatel SSM - Středočeská správa účelových zařízení SSM se sídlem Praha 2, Vocelova 3".
V řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 329/2001 vydal tento soud dne 30. září 2004 pod č. j. 18 C 329/2001-107 rozsudek, v jehož odůvodnění vyřešil předběžnou otázku platnosti výše uvedené kupní smlouvy tak, že tato je platná. K jednotlivým důvodům neplatnosti, které byly formulovány v předchozím rozsudku, uvedl, že pokud jde o označení účastníků smlouvy, bylo toto označení "naprosto v souladu se způsobem, jakým byly tyto subjekty ve smlouvách označovány". Podle jeho závěru jak SSM, tak jeho organizační složka Správa účelových zařízení, měly právní subjektivitu a byly oprávněny nabývat vlastnictví k předmětným nemovitostem. Rovněž namítaný rozpor v označení "Středočeská správa účelových zařízení" v záhlaví smlouvy a "Správa účelových zařízení" v razítku na konci smlouvy nemá podstatnější význam, neboť podle soudu nejde o dva rozdílné subjekty, ale jeden a tentýž, přičemž označení v záhlaví smlouvy pouze specifikuje místo jeho krajského působení. Pokud jde o intabulační doložku, označení Čs. státu jako nabyvatele nemohlo mít za následek neplatnost smlouvy, ale nanejvýš tohoto článku, neboť ze záhlaví smlouvy a z jejího závěru jednoznačně vyplývalo, jaké subjekty smlouvu uzavíraly.
Z judikatury obecných soudů z doby, kdy uvedenou předběžnou otázku řešil Obvodní soud pro Prahu 10 poprvé, lze vysledovat, že nesprávné či neurčité označení účastníka smlouvy bylo považováno za vadu mající za následek neplatnost smlouvy pro její neurčitost. To dokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura 6. ročník 1998 na str. 117. Právní věta tohoto rozhodnutí zní: "Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy". Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebyla přinejmenším tato otázka v praxi obecných soudů jednotně řešena. Nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí bylo publikováno až po vynesení výše uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) vyslovil názor, že "důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné".
V souzeném případě první stěžovatelka jako účastnice tohoto řízení s ohledem na dobovou judikaturu plným právem předpokládala, že předběžná otázka, tak jak byla soudem vyřešena, je v souladu s platným právem, a tudíž neviděla ani žádný důvod k podání odvolání. Stěžovatelka tedy byla v dobré víře, že sporná otázka platnosti smlouvy byla vyřešena v souladu se zákonem. Tato její dobrá víra byla utvrzována souběžným řízením, ve kterém se domáhala samostatně podanou žalobou určení neplatnosti předmětné smlouvy a kde nejprve v řízení před soudem prvního stupně uspěla. V odvolacím řízení pak byla žaloba zamítnuta, avšak z důvodů procesních, neboť byl vysloven názor, že v situaci, kdy probíhá restituční řízení, nemá na žalovaném určení naléhavý právní zájem, neboť tato otázka musí být v tomto řízení řešena jako otázka předběžná. V tomto řízení podala i dovolání a rovněž dovolací soud zaujal stejný názor jako soud odvolací. Teprve poté bylo rozhodováno v restituční věci.
Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Rozhodnutí soudu ve věci restituce je v podstatě rozhodnutím o určení, zda oprávněná osoba splňuje zákonné podmínky pro vrácení majetku. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou a jediným důvodem pro zamítnutí žaloby byl závěr soudu o tom, že požadovaný majetek nepřešel na stát, protože převodní smlouva nebyla platná, je tím založeno legitimní očekávání účastníka řízení, případně jeho právních nástupců, že v dalších řízeních na toto řízení navazujících, bude toto řešení předběžné otázky respektováno.
Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavněprávní ochrany. Jak lze dovodit z čl. 1 Ústavy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.