ECLI:CZ:US:2008:2.US.2901.07.1
sp. zn. II. ÚS 2901/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 663/49, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2007, č. j. 19 T 57/2007-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2007, č. j. 19 T 57/2007-266, v rámci předběžného projednání obžaloby zastavil podle ust. §188 odst. 1 písm. c) a ust. §172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), trestní stíhání obviněného P. H. (dále též "obviněný") pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v rámci dědického řízení po zemřelé L. H., která zemřela dne 15. 10. 2001, předložil I. S., notářce, Smlouvu o nájmu nebytových prostor v Praze 5, Lidická 3, uzavřenou dne 13. 12. 1999, a to v kopii ověřené u Městského soudu Praha 5, v níž je stanovena výše měsíčního nájmu na částku 2.000,- Kč, přičemž na originále smlouvy, kterou má k dispozici J. K. (v trestním řízení poškozená), je uvedena výše měsíčního nájmu v částce 20.000,- Kč, obviněný jednal v úmyslu se na úkor poškozené neoprávněně finančně obohatit, když popsaným jednáním poškozené způsobil v době od ledna 2000 do 20. 4. 2005 škodu ve výši nejméně 1.800.000,- Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně namítá, že se o zastavení řízení dozvěděla až nahlížením do spisu dne 10. 9. 2007, tedy ve stejný den, kdy napadené rozhodnutí o zastavení trestního řízení nabylo právní moci, a tímto byla zkrácena na svém právu domáhat přezkumu rozhodnutí podáním opravného prostředku ve smyslu ust. §172 odst. 3 tr.ř. Tvrdí, že Obvodní soud pro Prahu 5 jí odepřel spravedlnost, pokud namísto meritorního rozhodnutí v trestní věci vydal rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku, která nemá opodstatnění, aniž by vzal v úvahu jí namítané a důkazy prokazatelné skutečnosti. Ani samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, když soud činí závěry bez právní argumentace s odkazy na platnou právní úpravu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), rovněž nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu. O tom, zda někdo spáchal trestný čin, jaký trestný čin spáchal a zda zde jsou nebo nejsou relevantní překážky zabraňující dalšímu vedení trestního stíhání, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu povolané podle ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákonů. Nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Účelem předběžného projednání obžaloby je mj. zjistit, zda je dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud, tzn. zda jsou splněny podmínky pro podání obžaloby. Jedná se o jednu ze složek systému záruk zákonnosti vedení a rozhodování v trestním řízení, která chrání občany před neopodstatněným podáváním obžalob, z toho plynoucími difamujícími účinky spojenými s jejich veřejným soudním projednáváním, čímž plní důležitou roli ochrany základních lidských práv a svobod. Jestliže soud v rámci předběžného projednání obžaloby zjistí skutečnosti, uvedené v ustanovení §172 odst. 1 tr.ř., musí trestní stíhání neprodleně zastavit.
V daném případě Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil trestní stíhání obviněného P. H., neboť v rámci předběžného projednání obžaloby zjistil skutečnosti uvedené v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto, s ohledem na shora uvedené, byl soud povinen trestní stíhání zastavit a v jeho postupu, stejně jako v napadeném usnesení, nelze spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jak tvrdí stěžovatelka. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. např. IV. ÚS 549/02).
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou je ta, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.
V obecné rovině lze konstatovat, že usnesení o zastavení trestního stíhání nelze považovat za usnesení, které se poškozeného přímo dotýká, neboť takovým usnesením se přímo nerozhoduje o jeho nároku na náhradu škody způsobené mu trestným činem. Současně nelze usnesení o zastavení trestního stíhání považovat za usnesení, k němuž dal poškozený podnět svým návrhem, k němuž jej zákon opravňuje (§142 odst. 1 tr.ř.), a to ani v případě, že poškozený podal trestní oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, kterým mu měla být způsobena škoda (srov. např. I. ÚS 364/03).
V projednávaném případě stěžovatelka napadla způsob hodnocení důkazů obvodním soudem a polemizuje se závěry, týkajícími se rozhodování o dalším trestním stíhání obviněného, aniž by věc svými argumenty posunula do ústavněprávní roviny. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že výrokem napadeného usnesení, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného P. H., nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ačkoli stěžovatelka byla účastníkem předmětného trestního řízení, nebylo usnesením o zastavení trestního stíhání autoritativně zasaženo do její právní sféry a nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Jak již bylo uvedeno, neexistuje zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Navíc stěžovatelka může svůj nárok na případnou náhradu škody uplatnit v rámci civilního řízení.
Nad rámec výše řečeného, pokud stěžovatelka namítá, že postupem soudu v rámci předběžného projednání obžaloby byla zbavena svého práva podat opravný prostředek, pak se mýlí, neboť okruh osob oprávněných k podání stížnosti proti rozhodnutí o zastavení trestního řízení vydaného po předběžném projednání obžaloby soudem je speciálně vymezen v ustanovení §188 odst. 3 tr.ř., které poškozenému (na rozdíl od ust. §172 odst. 3 tr.ř. v rámci přípravného řízení) podat stížnost neumožňuje, a tak ani soud není povinen poškozenému své rozhodnutí o zastavení trestního řízení oznámit.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu