ECLI:CZ:US:2008:2.US.2940.07.2
sp. zn. II. ÚS 2940/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. A. M., právně zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001 sp. zn. 3 T 14/99, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006 sp. zn. 6 To 57/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 7 Tdo 813/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2007 stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 11 let nepodmíněně. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškeré činnosti podléhající povolení podle zák.č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech ve znění pozdějších předpisů, a podle zák.č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v investičních společnostech, investičních fondech a ve společnostech zabývajícími se obchodováním s cennými papíry na dobu 10 let a trest propadnutí majetku. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená organizace CONSUS IF, a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo z podnětu odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno ve výroku o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků nepodmíněně. Usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala stručně shrnuto v tom, že spolu s rovněž odsouzeným PhDr. J. M. pomocí zakoupení většího množství akcií investičního fondu CONSUS IF, a. s., působením na členy jeho představenstva různými odměnami, přesvědčováním a zneužitím plných mocí dvou členů uvedeného představenstva vyvedli z citovaného fondu velké množství akcií. Ty, respektive za ně získané peníze, užili pro svoji potřebu, přičemž výše způsobené škody činí nejméně 71.600.000 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí práva obhajoby stanovená trestním řádem a dochází k závěru, že v jejím případě nebylo právo na obhajobu plně respektováno, neboť se soudy řádně nevypořádaly se všemi námitkami obhajoby, proto nebyl trestný čin náležitě zjištěn a v důsledku toho nemohl být ani jeho pachatel potrestán spravedlivě.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že námitky, které stěžovatelka uplatnila ve svém dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Tento závěr dovolacího soudu je podle přesvědčení stěžovatelky zcela zjevně nesprávný. V dovolání mimo jiné namítla i nesprávnost závěrů soudů I. a II. stupně o tom, že se v daném případě dopustila úmyslného jednání ve smyslu ust. §4 trestního zákona. Posouzení zavinění je vždy otázkou právní a nelze tedy v žádném případě konstatovat, že by v tomto směru byly námitky toliko skutkové povahy. Těmito námitkami se dovolací soud však vůbec nezabýval, ač to nepochybně bylo jeho povinností. Nejvyšší soud pouze připustil v odůvodnění svého rozhodnutí, že jediným důvodem opodstatňujícím jeho zásah do skutkových zjištění může být existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Konstatoval však, že nic takového nezjistil a pouze poukázal na to, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, aniž by podrobněji rozvedl, jakými úvahami se při svém závěru řídil.
Obhajoba stěžovatelky v trestním řízení byla založena na tom, že žádné finanční prostředky podvodně nevylákala ani je nezpronevěřila a předala je svědkovi Š. V průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že některé doklady, které měly tyto skutečnosti dosvědčovat, byly padělány a tato skutečnost byla použita proti stěžovatelce, ačkoli nebylo prokázáno, že by je zfalšovala ona, případně její manžel. O libovůli odvolacího soudu svědčí skutečnost, že v podstatě bezdůvodně odmítl provedení důkazů, které mu stěžovatelka předložila.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze odkázal v podrobnostech na odůvodnění obou napadených rozsudků i na usnesení Nejvyššího soudu.
Vrchní soud v Praze má za to, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť její odůvodnění neobsahuje žádné pravdivé argumenty, kterými by se obecné soudy nezabývaly a které by měly vést ke zrušení napadeného rozsudku. Soud připomněl, že podle závěrů znaleckých posudků byly obhajobou opakovaně předkládány padělané doklady.
Nejvyšší soud uvedl, že ověřil, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, neboť tato zjištění mají jasnou vazbu na provedené důkazy, které soudy hodnotily logicky akceptovatelným způsobem, aniž by vybočily z mezí volného hodnocení důkazů.
Po přezkoumání všech napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V rámci řízení bylo provedeno velké množství důkazů (zejména řada výslechů svědků a znaleckých posudků), jejichž podrobný rozbor a hodnocení je obsahem většiny ze 160 stran rozsudku.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily, popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Soudy se zabývaly i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu soudy odůvodnily dostatečným způsobem.
Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí ani pokud se jedná o stěžovatelkou tvrzená porušení práva na obhajobu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Porušení práva na obhajobu Ústavní soud v daném případě neshledal, přičemž stěžovatelka ani žádná konkrétní fakta dosvědčující jeho porušení v ústavní stížnosti neuvádí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu