ECLI:CZ:US:2008:2.US.2949.07.1
sp. zn. II. ÚS 2949/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. R., právně zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem U soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 9 To 77/2007 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 9 To 124/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv.
Napadeným usnesením vrchního soudu bylo podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 1 T 96/98 jako podané osobou neoprávněnou. V odůvodnění usnesení vrchní soud konstatoval, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 1 T 96/98 odsouzen pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 a podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. K odvolání obžalovaného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02 prvoinstanční rozsudek zrušen a obžalovaný byl podle §259 odst. 3 trestního řádu nově uznán vinným pro trestné činy podvodu zčásti podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, zčásti podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, trest uložený prvoinstančním soudem byl snížen na sedm let odnětí svobody. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V rámci jiného trestního řízení, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2001, byl stěžovatel odsouzen pro další trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004 sp. zn. 4 To 69/2003 byl stěžovateli uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu deseti let, peněžitý trest ve výši pěti milionů Kč a byl mj. zrušen výrok o trestu, vyslovený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, napadeným nynější ústavní stížností.
Ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04 jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 další odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností zamítl s odůvodněním, že bylo podáno osobou neoprávněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že jeho odvolání nemohlo být z formálních důvodů zamítnuto, protože v nalézacím řízení měl zvolené dva obhájce, přičemž rozsudek soudu I. stupně byl doručován pouze jednomu z nich, proto rozsudek nemohl nabýt právní moci a rozhodnutí vrchního soudu o odvolání tak bylo předčasné. Současně stěžovatel namítá nedostatek místní příslušnosti krajského soudu a chybu v doručování rozsudku, který byl doručován F. R. nar. XX. XX. XXXX, ačkoli měl být doručen F. R. nar. XX. X. XXXX.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky.
Ústavní soud proto, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost není přípustná.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není).
V projednávané věci je dovolání přípustné dle §265a odst. 2 písm. h) ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, o čemž byl stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen v napadeném usnesení. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel dovolání podal.
Jestliže stěžovatel nevyužil možnosti podat proti usnesení vrchního soudu dovolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je proto nepřípustná (75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Avšak i v případě, že by stěžovatel dovolání podal souběžně s ústavní stížností, dle stávající judikatury Ústavního soudu by se jednalo o ústavní stížnost předčasnou, která by musela být rovněž odmítnuta jako nepřípustná.
Nad rámec důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti konstatuje Ústavní soud, že stěžovatel měl v trestním řízení vedeném proti jeho osobě k dispozici všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, které využil, a jeho věc byla náležitě projednána jak v odvolacím řízení, tak v řízení před soudem dovolacím, jakož i v řízení před Ústavním soudem. Žádný z těchto soudů neshledal porušení procesních ani ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti (či vydání předběžného opatření) napadeného usnesení Ústavní soud nerozhodl kladně, neboť za dané situace k němu neshledal žádný relevantní důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj