ECLI:CZ:US:2008:2.US.2963.07.1
sp. zn. II. ÚS 2963/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Příbrami, Dlouhá 141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007 č. j. 20 Cdo 1425/2006-90, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005 č. j. 16 Co 382/2005-74, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2004 č. j. 32 E 2546/2004-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných ve věci výkonu rozhodnutí vedeného proti jejímu manželovi M. P. (dále též povinný), na základě platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 1996.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2004, č. j. 32 E 2546/2004- 20, byl k návrhu oprávněné České republiky - Finančního úřadu pro Prahu 10 nařízen k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 122 722 142 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného a stěžovatelky, a to pozemkové parcely č. 349/94 v katastrálním území Štěrboholy.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, č. j. 16 Co 382/2005-74, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě vykonatelného výkazu nedoplatků, jenž je řádným exekučním titulem (§73 odst. 4, 5 zákona č. 337/1992 Sb.), a dospěl i k závěru, že platební výměr (ze dne 19. 2. 1996, č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10), na jehož základě byl výkaz nedoplatků sestaven, byl povinnému náležitě doručen. Vycházeje z doplněného dokazování (kopií doručenky, odvoláním stěžovatele proti platebnímu výměru, podání správnímu orgánu v průběhu odvolacího řízení a dalšími listinami) zhodnotil tvrzení povinného o opaku jakožto "účelové", a připomněl, že v jiných řízeních v minulosti doručení platebního výměru "nikdy nezpochybnil". Na výhradu, že podal proti němu opravný prostředek, pročež titul výkonu není pravomocný, odvolací soud odpověděl argumentem, že rozhodná (jeho) vykonatelnost nastala bez ohledu na právní moc. Námitka, že postižená nemovitost "již není v SJM", ale v podílovém spoluvlastnictví s manželkou povinného, je podle odvolacího soudu "v této fázi řízení" nerozhodná, jelikož soud prvního stupně vycházel z výpisu z katastru nemovitostí a jde o vydobytí závazku, jenž vznikl za trvání manželství (§262a o. s. ř.); ostatně k dispozici je pak vylučovací žaloba podle §267 o. s. ř.).
Dovolání podané oběma manželi, tedy povinným a stěžovatelkou Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 20 Odo 1425/2006-90, podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Podle dovolacího soudu odvolatelé sice zpochybnili právní závěr o vykonatelnosti správního rozhodnutí, učinili tak však "způsobem neregulérním", když svůj závěr o nevykonatelnosti založili jednak na tvrzení o neúplnosti skutkových zjištění (tedy vadách řízení) a jednak na vlastní skutkové verzi (postupu při doručování podkladového rozhodnutí), odlišné od skutkových zjištění odvolacího soudu, a doplněné (navíc) v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř. o nové skutečnosti; skutkové vady však nemohou být důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V rozporu s ustálenou judikaturou neshledal Nejvyšší soud právní závěr odvolacího soudu o možnosti nařídit výkon rozhodnutí přes námitku vypořádání společného majetku v režimu ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., bylo-li v řízení veřejnými listinami (výpisy z katastru nemovitostí) osvědčeno, že nemovitosti v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí tvořily součást společného jmění manželů. Námitka, že výkonem rozhodnutí došlo k postižení nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví jiného, je tudíž uplatitelná pouze prostřednictvím excindační žaloby.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy byla opakovaně vznášena námitka neúčinnosti a nevykonatelnosti správního rozhodnutí (platebního výměru), neboť rozhodnutí nebylo jejímu manželovi řádně ve smyslu §17 odst. 4 337/1992 Sb. doručeno. Podrobně popisuje situaci při doručování zásilky a vyjadřuje přesvědčení, že se jedná o rozhodnutí nepravomocné, neboť dosud nebylo rozhodnuto o odvolání ze dne 26. 2. 1996 proti platebnímu výměru. Soudy neodůvodněně odmítly jako nadbytečné provést důkazy k otázce doručování a spokojily se s konstatováním, že i kdyby k pochybení při doručování došlo, bylo by zhojeno tím, že manžel stěžovatelky o doručení rozhodnutí věděl a v dalším řízení se choval tak, "jakoby k řádnému doručení došlo".
Dále stěžovatelka namítá, že ačkoliv bylo prokázáno, že ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se předmětné nemovitosti nenacházejí ve společném jmění stěžovatelky a jejího manžela a ani nejsou výlučným vlastnictvím stěžovatelky, nýbrž se jedná o podílové spoluvlastnictví, přičemž manžel stěžovatelky jako povinný je pouze vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny, odkázaly soudy stěžovatelku, aby se svých práv domáhala vylučovací žalobou. Tento způsob obrany je však "typickým" především za situace, kdy věc je součástí společného jmění a nikoliv v případě, kdy společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že v podstatě totožnou ústavní stížností, týkající se stejných rozhodnutí, podanou manželem stěžovatelky M. P. (povinným), se již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 2962/07, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat. Stejně tak Ústavní soud nemá důvod se odchylovat od právních závěrů vyslovených v rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky, obsahující v podstatě stejnou argumentaci a týkající se vedení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nařízeného na základě téhož vykonatelného výkazu nedoplatků Finančního úřadu pro Prahu 10 (sp. zn. II. ÚS 744/07).
V citovaném rozhodnutí sp. zn. III.ÚS 2962/07 Ústavní soud poukázal na své právní závěry vyslovené již v rozhodnutí o ústavní stížností M. P. sp. zn. IV. ÚS 743/07, kde k námitce týkající se okolností doručení (téhož) shora označeného platebního výměru uvedl, že "se plně ztotožňuje s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003, dle nějž případné nedostatky původního průkazu doručení mohou být zhojeny ústním či písemným prohlášením adresáta, že písemnost uvedeného dne skutečně převzal; jestliže sám stěžovatel ve svých podáních, adresovaných finančnímu úřadu uváděl, že mu byl předmětný platební výměr doručen dne 22. 2. 1996, pak městský soud zcela správně dovodil, že není nutno v tomto směru provádět další dokazování".
Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Jestliže soud provedl dokazování k námitce týkající se doručení rozhodnutí správního orgánu, přičemž postupoval při hodnocení důkazů, zejména kopie rozhodné doručenky, jakož i obsahu podání stěžovatele v průběhu daňového řízení (v němž nedostatek doručení nebyl nikdy namítnut), v souladu se zásadami vytyčenými §132 o. s. ř. a tyto důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, Ústavní soud nemá důvod skutková zjištění zpochybňovat.
Shodně jako v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2962/07 Ústavní soud uvádí, že i kdyby bylo v řízení prokázáno (např. právě navrženým znaleckým posudkem), že podpis na dodejce není M. P., a správní rozhodnutí tak "formálně" nebylo doručeno subjektu, proti kterému svým obsahem směřuje, nýbrž osobě jiné, jde - právě ve spojení s následnými právními úkony povinného - o pochybení pouze formální povahy, kterým nemohl být M. P., jež dostupnými právními prostředky správnímu rozhodnutí v daňovém řízení oponoval, ve svých právech zkrácen. V právní teorii i soudní praxi obecných soudů, se nadto prosadil (shora naznačený) ustálený výklad o vlivu závad v doručení soudního rozhodnutí na odvolací řízení, jenž koresponduje i nazírání Ústavního soudu, a podle kterého je nutno na případnou závadu v doručení za daného procesního stavu nutno pohlížet jako na nikoli významnou, jestliže v důsledku případné formální závady v doručení účastník řízení neutrpěl žádnou procesní újmu a měl možnost využít všech procesních práv, což v tomto konkrétním případě učinil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 202/2003, sp. zn. 20 Cdo 35/2005 či usnesení sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 52). Podstatné pro nyní posuzovanou věc je pak to, že úprava doručování v daňovém řádu neobsahuje (ani v rozhodné době neobsahovala) zásadně odlišné (přísnější) požadavky na postup při doručování od obecné úpravy v občanském soudním řádu, a tudíž není důvodu označovat právní názory, jež obecné soudy k otázce doručování rozhodnutí v daňovém řízení (a tím i k otázce jeho vykonatelnosti) zaujaly, za svévolné, natož pak excesivní.
Ústavní soud neshledal jako ústavně relevantní ani argumentaci stěžovatelky, dle níž postižením nemovitostí v jejím - tvrzeném - podílovém spoluvlastnictví došlo k porušení jejího vlastnického práva.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky důkladně zabývaly a své právní závěry opřely o ustálenou judikaturu, týkající se dané problematiky. Z obsahu spisu vyplývá, že při nařízení výkonu rozhodnutí vycházely soudy z výpisů z katastru nemovitostí ze dne 4. 8. 2004 a ze dne 20. 1. 2005, tedy z veřejných listin, kterými bylo osvědčeno, že nemovitosti byly ke dni zahájení vykonávacího řízení (§335a odst. 1 o.s.ř.) ve společném jmění povinného a jeho manželky, přičemž šlo o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství. Za dané situace bylo možno výkon rozhodnutí nařídit i přes námitku fikce zakotvené v ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., odůvodněnou rozsudkem o zrušení tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů a (neověřeným) potvrzením, že společný majetek nebyl vypořádán V odůvodnění publik. usnesení ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, Nejvyšší soud vysvětlil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá pouze to, zda rozhodnutí, případně jiný způsobilý titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální i materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v rozsahu postačujícím k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a konečně, zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Z uvedených - pro nařízení exekuce jedině relevantních - kritérií tak plyne, že manželka povinného, má-li za to, že je podílovou spoluvlastnicí exekucí postižených nemovitostí, může své právo ke spoluvlastnickým podílům na nich uplatnit pouze prostřednictvím excindační žaloby, tedy v nalézacím řízení.
Ústavní soud proto shodně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 2962/07 konstatuje, že názory obecných soudů, uplatněné v otázce podmínek nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, co do dokladu o vlastnictví povinného, jsou zcela korektní a bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu. To platí i o konsekvencích, jež soudy spojovaly s ochranou třetích osob, jejichž vlastnictví by bylo při nařízení výkonu rozhodnutí dotčeno, a již představuje jimi odkazovaný institut excindační žaloby. Oproti tomu neobstojí úvahy stěžovatelky o jiném (údajně "typickém") jejím uplatnění.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu