ECLI:CZ:US:2008:2.US.298.06.1
sp. zn. II. ÚS 298/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 7. 12. 2005, č. j. 35 Co 142/2005-160, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 8. 2004, č. j. 19 C 280/2001-125, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 5. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti a o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Ústavní soud z příslušného spisu zjistil, že Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 17. 8. 2004, č. j. 19 C 280/2001-125, zamítl žalobu stěžovatele o určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných, neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sporné nemovitosti získal do vlastnictví po svém otci okamžikem předání dědictví. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 7. 12. 2005, č. j. 35 Co 142/2005-160, jímž rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že z hodnocených důkazů vyznívá vlastnictví předmětných nemovitostí ve prospěch stěžovatele, nicméně tomu se v řízení nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na jeho určení. Nad rámec pak uvedl, že i kdyby tento důvod dán nebyl, je třeba mít na paměti, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (přestože v řízení nebyla prokázána existence na něj navazujícího deklaratorního správního rozhodnutí).
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které předně podrobil kritice rozhodnutí odvolacího soudu, jež je podle něj rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Má za to, že pokud odvolací soud vyřešil otázku nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem a otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zcela jinak než soud I. stupně, porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a odňal stěžovateli zákonné právo domáhat se přezkoumání takového rozhodnutí.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl svoji polemiku se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Upozornil v této souvislosti na odlišné nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, které jsou s tímto stanoviskem v rozporu, a vyslovil překvapení, že příslušní soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu. Tvrdí, že závěry vyslovené ve stanovisku nelze aplikovat nejen v této projednávané věci, ale pro rozpor se základními právy a základními principy právního státu je nelze aplikovat ani v jakékoli jiné věci.
Stěžovatel se rovněž cítí poškozen konkrétními zásahy moci zákonodárné a výkonné do moci soudní, v důsledku nichž nemohou tuzemské soudy rozhodovat v jeho věci nestranně. Vzhledem ke svému přesvědčení, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, navrhl Ústavnímu soudu, aby přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v navrhovaném znění.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu ust. §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal je nedůvodným. Tak tomu je i v projednávané věci, která je jen jednou z řady dalších ústavních stížností stěžovatele, jimiž brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému mu konfiskací.
Stran námitek týkajících se věci samé je v projednávané věci rozhodující stěžovatelem kritizované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 14/04). V něm učiněné závěry pléna jsou plně použitelné i na projednávanou věc a druhý senát Ústavního soudu se jimi cítí být vázán (§23 zákona o Ústavním soudu). Podle citovaného stanoviska "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle ust. §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nich k zániku došlo. Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, ba naopak z něj vycházel, lze na argumentaci v něm rozvedenou odkázat. Úvahy odvolacího soudu ohledně konfiskace předmětných nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. byly již nadbytečné a pro právní posouzení projednávané věci nebyly rozhodné, a proto ani námitky stěžovatele nejsou v tomto směru relevantní.
Za odůvodněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele o porušení zásady dvojinstančnosti. Jak plyne z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně, a může dospět také k jiným (odlišným) skutkovým zjištěním a závěrům, než která učinil soud I. stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Má-li odvolací soud za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud I. stupně, pak podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu a s ohledem na zásadu ústnosti (§115, §214 odst. 1 o.s.ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o.s.ř.), jakož i v souladu s ustálenou judikaturou i doktrínou (viz J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání, Praha 2006, str. 1131 a násl.), je nezbytné, aby takové důkazy zopakoval. Takový požadavek však odvolací soud beze zbytku splnil, neboť jak Ústavní soud zjistil z protokolu o jednání před odvolacím soudem (str. 156 spisu) i z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud zopakoval dokazování čtením konkrétních listin a rovněž umožnil účastníkům se k němu vyjádřit. Ústavní soud proto v tomto směru v postupu odvolacího soudu neshledal žádné pochybení.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. K takovému návrhu se Ústavní soud již dříve vyjádřil, a pro účely nyní projednávané věci proto postačí plně odkázat na závěry vyslovené např. v odůvodnění nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, či v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu