ECLI:CZ:US:2008:2.US.2991.07.1
sp. zn. II. ÚS 2991/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. F. M. zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem Advokátní kanceláře v Písku, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 2 Afs 84/2006-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2006, čj. 10 Ca 190/2005 -17, jímž nebylo vyhověno žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o zamítnutí odvolání do rozsahu, v jakém bylo stěžovateli Finančním úřadem v Písku umožněno nahlédnout do jeho daňového spisu, týkajícího se daně z příjmů fyzických osob.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry daňových a správních orgánů, dle nichž rozhodnutí správce daně o rozsahu, v němž bylo daňovému subjektu umožněno nahlédnout do spisu, je rozhodnutím, jímž se upravuje řízení, tj. rozhodnutí, na něž se vztahuje kompetenční výluka stanovená §70 písm. c) s.ř.s. V projednávané věci totiž žádné řízení neprobíhalo a neprobíhá ani v budoucnu probíhat nebude. Dle stěžovatele každé rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do konsumace veřejného subjektivního práva, musí být přezkoumáno nezávislým soudem. Lze tak učinit buď v rámci jiného řízení - řízení o přezkoumání meritorního rozhodnutí, nebo v řízení samotném, a to právě tehdy, neprobíhá-li žádné řízení, ve kterém by bylo možné toto rozhodnutí přezkoumat. Dle stěžovatele k zásahu do práv může dojít i bez založení, změny, zrušení nebo závazného určení nějaké povinnosti.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že dle názoru krajského soudu i Nejvyššího správního soudu rozhodnutí finančního ředitelství, stejně jako jemu předcházející úkon správce daně, kterým odmítl předložit žalobci k nahlédnutí úřední korespondenci s veřejným ochráncem práv s odvoláním se na §23 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále zák. č. 337/1992 Sb."), se týkalo vedení řízení, tedy úkonu, který je ze soudního přezkumu vyloučen, a žaloba proti němu je proto podle §70 písm. c) a §68 písm. e) s.ř.s. nepřípustná. Na zákonnosti postupu nemění nic ani skutečnost, že žádné meritorní rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti stěžovatele neexistuje a nebude vydáno ani v budoucnu, neboť v případě, že nebude probíhat žádné řízení v daňové záležitosti stěžovatele, jíž se předmětná korespondence s veřejným ochráncem práv týkala, nemohou být žalobci uloženy žádné daňové povinnosti, a on proto nemůže být zkrácen na svých právech. Nebude tudíž třeba, aby se proti zásahu do svých práv bránil před soudními orgány. Soudní ochrana stěžovatele by mohla být využita pouze podáním žaloby proti meritornímu rozhodnutí o jeho konkrétní daňové povinnosti, jiný postup platná právní úprava neumožňuje. (V této souvislosti soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 10/2003 a 4 Afs 2/2004).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a své závěry patřičně odůvodnily, čímž právě staví Ústavní soud do role odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy, které vyhodnotily předmětné rozhodnutí správce daně a rozhodnutí finančního ředitelství jako rozhodnutí procesní povahy, podléhající kompetenční výluce stanovené v §70 písm. c) s. ř. s., postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního ve vazbě na zákon č. 337/1992 Sb. a jejich rozhodnutí nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. umožňuje nahlédnutí do spisu jen výjimečně, v odůvodněných případech, je-li to nutné pro další průběh daňového řízení. Ostatně samotné ustanovení §23 zák. č. 337/1992 Sb. umožňující nahlížení do spisů představuje důležitý institut v souvislosti s důkazním řízením. Jeho účelem je především zajistit seznámení daňového subjektu se všemi důkazními prostředky, tedy i prostředky obstaranými správcem daně bez součinnosti daňového subjektu, tak aby mohl v rámci probíhajícího daňového řízení uplatňovat svá práva. K zásahu do ústavně zaručených práv může dojít právě jen v souvislosti s konkrétním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí ovlivňující hmotněprávní pozici účastníka. Rozhodnutí o neumožnění nahlédnout do neveřejné části spisu by tak bylo možno úspěšně před soudem napadnout teprve v žalobě směřující proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v projednávané věci rozhodnutí správce daně o neumožnění daňovému subjektu nahlédnout do neveřejné části spisu týkajícího se jeho daňových povinností (§23 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.), je rozhodnutím, které nepodléhá soudnímu přezkumu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud dále připomíná, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu přitom zásadně skončila možnost, aby Ústavní soud v nezbytných případech prováděl korekci právních názorů, která přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přitom i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud (stejně jako soud krajský), podle názoru Ústavního soudu, v projednávané věci plně dostál.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu