ECLI:CZ:US:2008:2.US.3.08.1
sp. zn. II. ÚS 3/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 28 T 5/2003, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 6 To 95/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na řádný a spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti a k němu připojeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 28 T 5/2003, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 6 To 95/2006, byl stěžovatel a další obžalovaní T. N. a T. O. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr.zák., nedokonaného, ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr.zák. , ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Stěžovatel byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 roku nepodmíněně a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,-Kč a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, a trest zákazu činnosti (specifikované ve výroku o trestu) na dobu 6 let.
Jak bylo ověřeno u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatel podal dne 17. 8. 2007 proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo jeho obhájkyni doručeno dne 18. 6. 2007, dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem).
V daném případě je tedy ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, neboť stěžovatel podal proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj