ECLI:CZ:US:2008:2.US.3088.07.1
sp. zn. II. ÚS 3088/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 20, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007 ve věci sp. zn. 13 Co 203/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá rozsudek Městského soudu v Praze, kterým měl být porušen čl. 90 Ústavy České Republiky, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu na E. S. (dále jen "žalovaná" nebo "vedlejší účastnice") na zaplacení částky 3.085,- Kč a smluvní pokuty ve výši 600,- Kč z titulu nájemní smlouvy k pozemku v katastrálním území Záběhlice (dále jen "sporný pozemek").
Soud prvního stupně žalobě nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že vlastníkem sporného pozemku není stěžovatelka, nýbrž vedlejší účastnice, jež jej nabyla z titulu vydržení. Finanční plnění, kterého se stěžovatelka domáhala z titulu nájmu sporného pozemku proto z povahy věci nemohlo být odůvodněné, a soud první instance proto žalobu zamítl jako neopodstatněnou. Odvolací soud jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil.
Obecné soudy dle názoru stěžovatelky porušily zásadu volného hodnocení důkazů, čímž zkrátily její základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka napadá především závěr obecných soudů, že žalované svědčí dobrá víra v oprávněnou držbu sporného pozemku. V této souvislosti poukázala stěžovatelka na rozhodnutí Státního notářství a znalecké ocenění, ze kterých je patrné, že sporný pozemek, jenž žalovaná nabyla z titulu dědění, je charakterizován jako pozemek čtyřúhelníkový, zatímco celek představovaný tímto pozemkem s připojením sporného pozemku vytváří útvar šestistranný. Stěžovatelka tak má za to, že vedlejší účastnice by při náležité opatrnosti (tj. z objektivního hlediska) nemohla být v dobré víře, že jí vlastnické právo ke spornému pozemku patří.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu tak nepřísluší hodnotit provedené důkazy, ani posuzovat, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může pouze posuzovat, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelčina základní práva a svobody. K podobnému závěru nicméně Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Posuzovaná ústavní stížnost ve své podstatě představuje toliko polemiku se skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatelky tak fakticky setrvává toliko v oblasti podústavního práva a nikterak nepřekračuje do roviny ústavněprávní. Citace a výčet dotčených ustanovení předpisů tvořících ústavní pořádek České republiky přitom za ústavněprávně relevantní argumentaci považovat nelze.
Jediný aspekt projednávaného podání, jenž by mohl mít nepřímé ústavněprávní konsekvence, představuje otázka, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že vedlejší účastnice nabyla sporný pozemek vydržením. Ústavní soud však na závěrech obecných soudů neshledává nic protiústavního, neboť soudy obou instancí v odůvodněních napadených rozhodnutí řádně a srozumitelně zdůvodnily, proč byl sporný pozemek ke dni 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení a proč dospěly k závěru o existenci dobré víry vedlejší účastnice, přičemž se opíraly o konstantně judikované pojetí tzv. omluvitelného omylu držitelky. Pouze na okraj přitom Ústavní soud připomíná, že argumentace stěžovatelky směřuje do objektivní stránky věci, když uvádí, že vedlejší účastnice "při náležité opatrnosti (tj. z objektivního hlediska) nemohla být v dobré víře", přičemž však pro posouzení existence její dobré víry je relevantní toliko stránka subjektivní. Stěžejní námitka stěžovatelky tak dle Ústavního soudu postrádá opodstatněnosti i v rovině práva podústavního.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu