ECLI:CZ:US:2008:2.US.3120.07.1
sp. zn. II. ÚS 3120/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. K., zastoupené JUDr. Lenkou Foltýnovou, advokátkou, se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2007, sp. zn. 18 Co 338/2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) Mgr. Z. H., a 2) V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 7. prosince 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž byl k odvolání stěžovatelky změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. dubna 2007, č. j. 99 P 100/2006-232, ve výroku I. tak, že vedlejší účastník řízení 2) (dále jen "nezletilý") byl s účinností od 1. ledna 2005 odňat z její výchovy a svěřen do výchovy vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "otec"), čímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. ledna 1994, sp. zn. 12 C 83/93, ve výroku o výchově nezletilého. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv chráněných v čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka spatřuje pochybení ve svěření nezletilého do výchovy otce s účinky do minulosti, což lze na základě výslovného zákonného zmocnění jen pokud jde o úpravu výživy nezletilých dětí. Tím došlo k narušení jistoty ohledně práv nabytých na základě dřívějšího rozhodnutí, neboť tehdejší stav byl východiskem pro vznik řady dalších vztahů a počínání stěžovatelky a dalších osob. Konkrétně uvádí komplikovanou situaci ohledně vyplácené státní sociální podpory, která může mít vliv na rodinný rozpočet stěžovatelky. Rozhodnutí dále vytýká nedostatečné odůvodnění, a to, že nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Jde o to, že nezletilého přechodně vychovávali rodiče stěžovatelky a nikoliv otec, a rozhodnutí je tak projevem libovůle soudu. Dále stěžovatelka uvádí, že vyživovací povinnost zavazuje oba rodiče bez ohledu na to, komu je nezletilý svěřen a od kdy, přičemž následně Okresní soud Plzeň - město rozhodl rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, že stěžovatelka na výživném ničeho nedluží. Nevidí přitom ani jiný reálný důvod pro zpětné svěření do výchovy. Ostatně ani otec neměl zájem na dřívějším svěření nezletilého do péče, neboť nic takového nenavrhl. Konečně namítá, že nebyly řádně doručeny obsílky k jednání, a ústní jednání se konala bez její přítomnosti, čímž jí byla odňata možnost se hájit.
Stěžovatelka současně požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že toto nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť nezletilý je ve faktické péči otce a stěžovatelka přispívá na výživné. Má tedy zato, že výkon rozhodnutí by pro ni představoval nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a shledal, že je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud vykládá zákonné důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností restriktivně, a je přitom veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení, a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita postupu dle §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), učinila de facto řádný opravný prostředek. Pro uvedené aplikuje Ústavní soud citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. V posuzovaném případě stěžovatelka v návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ani náznakem neuvádí, jaká újma by jí přesně měla hrozit. Přitom současně uvádí, že je rozhodnutí dobrovolně vykonáváno. Za této situace Ústavní soud nevidí vůbec žádný důvod, proč by měl vykonatelnost napadeného rozhodnutí odkládat, a proto uvedený návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Současně však Ústavní soud vzal v úvahu, že se jedná o práva k nezletilému, a tím nepřímo i o práva nezletilého, která si zasluhují přednostní pozornost. Proto v souladu s §39 zákona rozhodl o ústavní stížnosti přednostně mimo pořadí, v němž došla.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů v souvislosti s ochranou práv chráněných na úrovni podústavních předpisů, aniž by byl oprávněn přezkoumávat jejich postup, který k rozhodnutí vedl. Do této jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě, že postup nebo rozhodnutí obecných soudů představují porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, k čemuž v případě výkladu a aplikace práva chráněného podústavními předpisy dochází jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně viz sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).
Pokud se týká námitky stěžovatelky o absenci prostoru pro obhajobu v důsledku nepřítomnosti u ústního jednání, Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaných protokolů o ústních jednáních obecných soudů vyplývá, že se stěžovatelka skutečně zúčastnila pouze prvého ústního jednání před soudem prvého stupně dne 9. srpna 2006, při němž podala námitku podjatosti samosoudkyně a navrhla delegaci věci Okresnímu soudu v Domažlicích. Poté, co obojímu nebylo vyhověno, se již stěžovatelka ústních jednání před soudem prvého stupně osobně nezúčastňovala. Soud prvého stupně však při všech ústních jednáních vždy vycházel z toho, že je u stěžovatelky vykázáno doručení obsílky. Konkrétně u ústního jednání konaného dne 7. prosince 2006 však vzal na vědomí pracovní neschopnost stěžovatelky a její omluvu z jednání, které soudu předložil otec. U téhož jednání a následujícího ústního jednání ze dne 30. ledna 2007 se pak soud zabýval písemným vyjádřením matky. Stěžovatelka se rovněž omluvila z ústního jednání konaného dne 5. dubna 2007. I kdyby se snad mohlo ukázat, že konstatování vykázaného doručení obsílky neodpovídá skutečnosti, nelze přehlédnout, že v tomto směru stěžovatelka nic nenamítala v odvolání a svá procesní práva uplatňovala písemně, včetně omluv z jednání. Rozhodné je i to, že se stěžovatelka osobně zúčastnila jednání odvolacího soudu dne 11. července a dne 20. srpna 2007, při nichž jí byl dán prostor k vyjádření, kterého také využila. Za této situace je námitka ve vztahu k omezení jejího práva na osobní přítomnost u jednání soudu zjevně neopodstatněná, neboť postrádá materiální podklad, přičemž její formální osobní nepřítomnost u většiny jednání soudu prvého stupně sama o sobě není pro úvahu o případném zásahu do jejího základního práva relevantní.
Co se týče zásadní námitky vztahující se k povaze rozhodnutí o změně úpravy práv a povinností k nezletilému vychází Ústavní soud z logiky §28 zákona o rodině, nacházející svůj původ v římskoprávní zásadě clausula rebus sic stantibus, tedy ve výhradě, že věci zůstanou, tak jak jsou. Podstata tohoto zákonného ustanovení i s ohledem na povahu soudního systému má přitom nezpochybnitelný rozměr časový, kdy soudní rozhodnutí nutně ve větší či menší míře reflektuje skutečnosti vzniklé v bližší či vzdálenější minulosti. Je tedy opodstatněnou otázka stěžovatelky, zda má minulost najít svůj právně relevantní výraz jen v odůvodnění rozhodnutí anebo též v jeho výroku. K této otázce se přitom teorie i soudní praxe v minulosti vyjádřily, a to zcela odlišně od právního názoru stěžovatelky. Ostatně i z argumentace stěžovatelky je zcela zřejmé, že si je vědoma ustálené jurisprudence obecných soudů, podle níž je změna úpravy výchovy nezletilého s účinky do minulosti přípustná ve výjimečných případech, za něž je považováno zejména sladění právního stavu s již dříve vytvořeným faktickým stavem (rozsudek Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 1 Cz 48/73 in Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983. Nejvyšší soud ČSSR-SEVT, 1986. str. 662). Jde přitom o doplnění dřívějšího právního názoru, že vytvořený faktický vztah není třeba respektovat, pokud je v rozporu se zájmem nezletilce. Zvláště pak by to nebylo na místě tehdy, kdyby faktický vztah byl vyvolán svémocně bezdůvodným nerespektováním soudních rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 4/65 in Sb.NS 1965, 1: 97; R 21/1965). Teorie v té souvislosti opatrně hovoří o tom, že změna bude zásadně (a nikoliv tedy absolutně vždy) s účinností od právní moci nového rozhodnutí, aniž by to blíže rozebírala (srov. Holub, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Linde Praha: 2005. str. 65). Přitom spolu se zmiňovanou teorii a jurisprudencí obecných soudů, zohledněnou ostatně v minulosti i jurisprudencí Ústavního soudu (srov. sp. zn. II.ÚS 1146/07 in http://nalus.usoud.cz navštíveno 14. ledna 2008, aj.) lze konstatovat speciální právní úpravu rozhodování o výživném do minulosti. Z této speciální právní úpravy však v žádném případě nelze vyvozovat důsledky pro posuzovanou právní úpravu změny výchovy, jak to činí stěžovatelka, právě s ohledem na vztahy obecného a zvláštního. V žádném případě pak z této zákonné regulace a jejího výše uvedeného výkladu ze strany obecných soudů nelze vyvozovat rozpor s ústavně zaručenými základními právy mezi rodiči a dětmi, jichž se stěžovatelka dovolává. Tato základní práva lze totiž efektivně chránit i rámci zákonného řešení této problematiky.
V nyní posuzovaném případě bylo obecnými soudy postaveno najisto, že ačkoliv byl nezletilý svěřen do výchovy stěžovatelce, bydlí s jejím souhlasem od počátku roku 2005 v bytě jejího otce (bez ohledu na probíhající dědické řízení, které ohledně předmětného bytu probíhalo), a to se svým otcem. To vyplývá jak z výpovědi nezletilého, jeho otce a otce stěžovatelky, slyšeného v pozici svědka, tak i ze soudem vyžádaných zpráv orgánů soudílně-právní ochrany dětí. Závěr o tom, že k uvedenému datu se faktický a právní stav odlišoval a byl sladěn až rozhodnutím odvolacího soudu, lze tedy považovat za ústavně souladný, přičemž důvodnost výjimečné retroaktivity evidentně spočívá právě v tomto sladění. Za nikoliv bezvýznamné přitom Ústavní soud považuje i konstatování stěžovatelky obsažené v jejím odvolání, že na její návrh byl veden proti otci výkon rozhodnutí k vymožení dlužného výživného za sledované období, což správnost závěru odvolacího soudu ještě umocňuje. Právo stěžovatelky na výchovu nezletilého, resp. právo nezletilého na výchovu ze strany stěžovatelky je přitom i napadeným rozhodnutím obecného soudu zachováno, neboť stěžovatelka má nadále právo se s nezletilým stýkat, a podle zjištění obecných soudů tyto styky také probíhají.
Obecné soudy dospěly k závěru, že to byla především stěžovatelka, která svým jednáním a způsobem života navodila stav, kdy se faktický a právní stav úpravy výchovy nezletilého odlišoval, a že stěžovatelka neučinila pro jeho sladění vůbec nic. Za této situace nelze přiznat opodstatnění její argumentaci o majetkových právech nabytých v dobré víře ve vztahu k dávkám státní sociální podpory, neboť od okamžiku odstěhování nezletilého z její domácnosti a tím přenesení (i materiální) péče o něj na otce a prarodiče z obou stran, nebyl pro vyplácení uvedených dávek žádný ústavněprávně opodstatněný důvod.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu