ECLI:CZ:US:2008:2.US.3162.07.1
sp. zn. II. ÚS 3162/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Janem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2007, sp. zn. 6 To 448/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. 4 T 60/2007, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. prosince 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků uvedených v záhlaví, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 trestného zákona, a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že v době soudem uloženého vyhoštění na určitém místě v Praze požádal D. M. a K. K. s výhrůžkami o peníze a koženou bundu D. M. a šperky K. K., a po odmítnutí uchopil D. M. za jeho bundu v úmyslu ji poškozenému strhnout, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o trestu a nově byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva podle čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na výpovědi policistů, kteří neměli při oznámení incidentu podezření o majetkové souvislosti vytýkaného jednání, což je v přímém rozporu s právními závěry obecných soudů. Konkrétně v této souvislosti rozebírá výpověď svědkyně K., jejíž obsah reprodukuje naprosto odlišně od soudu, uvádí i výpovědi zasahujících policistů, a poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědka M., a ze způsobu její protokolace dovozuje předpojatost soudu. Dochází k nevěrohodnosti svědků K. a M. s tím, že jejich výpovědi jsou navzájem odchylné, a rozporné s výpověďmi zasahujících policistů a závěrem znalce.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Z povahy věci přitom vyplývá, že je výlučnou pravomocí obecných soudů vést řízení, rozhodovat o připuštění nebo odmítnutí důkazů, připuštěné důkazy provádět a hodnotit, neboť bez toho by prve uvedená pravomoc obecných soudů nebyla realizovatelná. Ústavnímu soudu tedy zásadně nepřísluší zasahovat do pravomoci obecných soudů jen s ohledem na případné odchylné hodnocení ať už skutkové situace nebo podústavního práva, pokud tento postup současně nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek dotčení postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv aplikovatelného racionálního logického základu (souhrnně sp. zn. IV. ÚS 570/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 91. str. 377). O nic takového se v posuzovaném případě nejedná.
Obecné soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, a tím i hodnověrností usvědčující části výpovědi svědků M. a K., s ohledem na ostatní části jejich výpovědí, a výpovědi zasahujících policistů a závěry znalce ohledně poranění stěžovatele. Soudy obou stupňů pečlivě a podrobně vysvětlily své závěry, proč považují tyto výpovědi za věrohodné i přesto, že se navzájem liší při popisu doby předcházející jejich setkání se stěžovatelem, že svědek M. zamlčel úder do oblasti nosu stěžovatele v průběhu jejich potyčky, a že tito svědci jak bezprostředně po přivolání policejní hlídky, tak i poté akcentovali především škodu na roztržené bundě svědka M. a nikoliv výhružky stěžovatele za účelem získání majetkových hodnot od svědků. Zcela shodné závěry jsou logické a nevykazují vůbec žádné známky předpojatosti proti stěžovateli ani známky pomíjení zásad spravedlivého procesu. Jejich závěry lze tudíž považovat za ústavně souladné, aniž by bylo nutné je reprodukovat. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se proto jeví jako pouhá polemika s názory, které zaujaly obecné soudy, která však sama o sobě nemůže postačovat k odůvodnění ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Konečně Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za žádoucí a potřebné, aby obecné soudy při posuzování a hodnocení provedených důkazů vycházely z osobních zkušeností ohledně jednání různých osob v různých životních situacích, tedy i z těch, které získají díky své praxi. Nelze tedy považovat za předpojatost, pokud obecné soudy při výkladu rozhovoru mezi stěžovatelem a výše jmenovanými svědky použily i své zkušenosti ohledně forem a významu komunikace v národnostní skupině, k níž stěžovatel i oba svědci náleží.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu