ECLI:CZ:US:2008:2.US.3229.07.1
sp. zn. II. ÚS 3229/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pavla Gutlébeta, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 58/16, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 3 T 80/2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2007 sp. zn. 23 To 968/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 Tdo 792/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a trestným činem nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou a k propadnutí věci. Naproti tomu byl stěžovatel soudem podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro další 4 skutky trestného činu dle §187 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona, neboť se podle názoru soudu nestaly. K odvolání státního zástupce odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které opíral o důvody dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a které dovolací soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že stěžovatel i přes formální poukaz na uvedený dovolací důvod podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyla trestná činnost prokázána a jeho odsouzení bylo postaveno na dedukcích soudu a na využití utajených svědků bez splnění zákonných předpokladů k takovémuto postupu. Především namítá, že v jeho případě byl v přípravném řízení zneužit institut tzv. utajeného svědka. U hlavního líčení byla jedna z dříve utajených svědkyň vyslechnuta v nepřítomnosti stěžovatele, který tak neměl opět možnost se k její výpovědi vyjádřit. Výpověď a postoje této svědkyně vzbuzují podle přesvědčení stěžovatele zásadní pochybnosti o její věrohodnosti. Proti stěžovateli tak neexistuje žádný jiný důkaz. Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy neumožňovala učinit jednoznačný závěr o tom, že on byl osobou, která v rozsahu výroku rozsudku distribuovala drogy. Současně nesouhlasí ani s tím, že se trestného činu měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Z vyjádření okresního i krajského soudu k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že svá rozhodnutí považují za správná a neporušující základní práva stěžovatele.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami stěžovatele, uvedenými jak v dovolání proti rozsudku krajského soudu, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u okresního a krajského soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Krajský soud, rozhodující o odvolání stěžovatele i státního zástupce a dalšího spoluobžalovaného, se v napadeném rozhodnutí oprávněností utajení svědků zabýval, a to i s ohledem na stávající judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dospěl však k závěru, že anonymita byla svědkům poskytnuta oprávněně dle §55 odst. 2 trestního řádu a že okresní soud postupoval správně, pokud se podrobně zabýval jejich věrohodností (rejstříky trestů, hodnocení z místa bydliště, opatrovnický spis svědkyně K.). Co se týká výpovědi svědkyně T. K. u hlavního líčení, odvolací soud tento postup okresního soudu akceptoval s tím, že svědkyně o možnost vypovídat v nepřítomnosti stěžovatele sama požádala, neboť se jej nadále bojí, a sama skutečnost, že svědkyni sám neviděl, nemohla znamenat natolik omezení možností jeho obhajoby, když obhájce její výpovědi přítomen byl a mohl klást jakékoli doplňující dotazy. Uvedenou problematiku rozvedl ve svém usnesení také dovolací soud, ačkoli dovolání stěžovatele odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, v nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel byl usvědčen nikoli pouze výpověďmi utajených svědků, ale rovněž výpovědí svědkyně K., která byla učiněna v souladu s procesními pravidly a vyhodnocena soudem jako věrohodná. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu