ECLI:CZ:US:2008:2.US.3235.07.1
sp. zn. II. ÚS 3235/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2008 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, se sídlem Husitská 692/3, 415 01 Teplice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Husitská 692/3, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 10 Co 841/2007-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 18. 12. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecného soudu specifikovaného v záhlaví tohoto usnesení.
Jak stěžovatel uvedl, usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 6. 2007, č. j. 14 Nc 9702/2004-27, byla zastavena exekuce prováděná stěžovatelem jako soudním exekutorem. Exekuce byla zastavena z důvodu, že zjištěný majetek povinného nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce. Soud prvního stupně pak v usnesení rozhodl, že náklady exekuce bude stěžovateli hradit povinný. Odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, dále právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám podle čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek podle č. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy nerespektovaly zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, která je v exekučním řádu rozprostřena do celé řady ustanovení a která úzce souvisí se zásadou nezávislosti exekutora a oficiality exekuční činnosti. Podle §3 odst. 1 exekučního řádu vykonává exekutor exekuční a další činnost za úplatu, přičemž podle §30 exekučního řádu nesmí odmítnout provést požadovaný úkon. Při provádění exekuce má pak exekutor postavení soudu. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05, v nichž měl Ústavní soud zásadu úplatnosti promítnout do ústavních garancí práva na spravedlivý proces a vlastnického práva.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí, jímž je uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce "majetkově nedostatečnému" povinnému, jde proti smyslu zásady úplatnosti a vede k situaci, kdy exekutor provádí svou činnost zadarmo, resp. ke své tíži, což by v důsledku mohlo vést k faktické majetkové likvidaci, popřípadě úpadků soudních exekutorů. Pokud za takové situace exekutor nemá volnost při výběru exekuce, je v konečném důsledku podroben nuceným pracím a službám.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dne 12. 9. 2006 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska nelze navazovat na závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 a zejména sp. zn. I. ÚS 290/05, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, neboť právě jejich právní závěry byly stanoviskem pléna překonány.
Ke stěžovatelovu tvrzení ohledně shodného postavení exekutorů při výkonu exekuční činnosti s postavením soudu, tj. postavení exekutora jako osoby, na kterou stát přenesl část své moci - specificky moci soudní, považuje soudkyně zpravodajka za nezbytné dodat, že od počátku je přesvědčena (viz její odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 630/03, publ. ve Sb.n.u., sv. č. 35, str. 223), že v případě, kdy exekutor vykonává funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, není a nemůže být při jejich výkonu chráněn základními právy jako fyzická osoba, nýbrž požívá ochrany jako veřejný činitel a naopak je to exekutor, kdo je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu